Babička s mámou už se bály, že se snad nikdy nevdám. Na kluky jsem neměla ani pomyšlení. Tedy jen do chvíle, než jsem poznala Pepu.

Máma učila na střední škole a čas od času mi někoho ze studentů dohazovala, což mi připadalo legrační, později už bohužel otravné. Byla jsem šedá myš, šprtka, co jenom sedí nad knihami.

Babička si mámě věčně stěžovala, že se s takovým stylem života nikdy nevdám a ona se vytoužených pravnoučat nikdy nedočká.

Tak dlouho do mámy hučela, až se začala strachovat i ona a v hlavě jí šrotovalo, jak to navléknout, abych začala žít tak jako dívky mého věku.

Koupila mi řasenku a rtěnku, ač jsem to jakživa nepoužívala, zamkla mi legitku do knihovny do svého psacího stolu a dlouze mluvila o tom, kdy a kde je diskotéka. Prosila jsem tátu, aby mámě a babičce domluvil, ale ten se jen smál.

Svařené víno

Máma dlouze básnila o nějakém studentovi ze čtvrťáku, říkala, že je báječný. Fešák s encyklopedickými znalostmi, vtipný, když něco řekne, zpravidla to rozesměje celou třídu.

„Mami, nech toho dohazování,“ žádala jsem ji, „je to trapné.“ V tu dobu jsem už chodila do prváku na vysokou a o dětičky ze střední školy jsem se ani v nejmenším nezajímala.

Nikdy jsem s žádným klukem nechodila, nebavilo mě se klukům vnucovat, připadalo mi to hloupé a ponižující. Ale jednou, o posvícení, kde jsem se ocitla víceméně omylem, jsem si všimla urostlého fešáka, který po mně pokukoval.

Pozval mě na svařené víno a nechtěl věřit, že je to můj první alkohol v životě. Myslel si, že si z něj dělám legraci. Záhy jsme se rozloučili, vysvětlila jsem, že se musím učit, ale domluvili jsme si rande. Mé první rande v životě.

Chytrý kluk

Pepa na mě čekal druhý den při západu slunce u rybníka. „Moc ti to sluší,“ řekl a podal mi kytičku krásných červených jiřin, které zjevně natrhal na zahrádce své maminky. Brzy jsem se bláznivě zamilovala. Pepa byl úžasný kluk.

Rozhodla jsem se vdát se za něj třeba i při studiích, hlavně abychom byli svoji. Ale nebyla jsem si jista, co na to řeknou naši. Máma asi bude mít radost, ale co táta? „Přijď k nám na večeři,“ řekla jsem Pepovi. Nijak se nebránil.

Když jsem ho ale přivedla do našeho obýváku, vytřeštil oči na mámu a máma vytřeštila oči na něho. „Paní profesorko,“ udiveně zamumlal. „Pepo!“ zvolala. Byl to on, přesně ten, kterého mi loni s takovou vervou dohazovala.

Hezký, chytrý a vtipný Pepa, její bývalý student. Po udivených zvoláních jsme si všichni padli do náruče a máma podotkla, že pokud se vezmeme, splníme jí přání. A tak jsme jí ho s radostí splnili.

Julie (60), střední Čechy