Je to taková podivná hra osudu. Jsem závislá na svém bratrovi tak, že se každý den třesu hrůzou o jeho život. Kdyby totiž zemřel, končím tím svůj život i já.

Leoš je můj nevlastní bratr, o kterém jsem se dozvěděla, když mi bylo osmnáct. Byl to šok. Tehdy vyšlo najevo, že když mi byly asi tři roky, můj otec si našel novou známost ve vedlejším městě, která skončila narozením dítěte.

S tou paní se pak rozešel, platil alimenty a kluka párkrát do roka jel navštívit . Doma nikdo nic nevěděl, ani moje maminka ne. Všechno probíhalo v naprostém utajení. Pak ale kvůli potížím s prací alimenty platit přestal a paní si pro ně přijela k nám domů.

Pravda tak vyšla najevo. Máma plakala a hrozila rozvodem, já se s otcem měsíc nebavila a vztahy pořádně ochladly. Pro maminku to bylo velké zklamání, ze kterého se nikdy zcela nevyléčila.

Táta byl její první kluk a myslela si, že jejich vztah byl výjimečně jedinečný. Táta zatím byl stejný pacholek jako většina jiných chlapů. Nakonec ho ale matka vzala na milost a já, klasický jedináček, se rozhodla, že chci svého bratra poznat.

Bylo mu patnáct a jmenoval se Leoš. Po prvním návalu vzteku mi najednou přišlo zajímavé, že mám nějakého sourozence.

Zvědavost zvítězila

Jedno sobotní ráno jsem se vypravila na jejich adresu a nečekaně zazvonila. Srdce mi bušilo jako o závod a mísily se ve mně pocity zvědavosti, radosti i jisté nenávisti. Vždyť nám kvůli tomuhle klukovi náš otec ublížil. Matku podváděl a mě šidil o pozornost.

Pak cvakl zámek a ve dveřích se objevila rozcuchaná hlava sympatického blonďáka. “Ty jsi Leoš?,” vysoukala jsem ze sebe. “Vypadá to, že já jsem tvoje nevlastní sestra. Jmenuju se Alena.” Chvíli na mě vytřeštěně zíral, ale pak se začal smát:

Jo, vypadá to, že je náš táta pěknej d…l. Pojď dál, jsem tu sám.” Opáčil a tak začalo naše přátelství. Zjistila jsem, že Leoš je fakt dobrý kluk, i když trochu moc temperamentní. Evidentně mu chyběla přísná mužská ruka. Domů jsem se vracela docela spokojená.

Otec se sice zachoval jako d….l, ale já mám díky tomu fajn bráchu. Mámě jsem ale nic o svojí návštěvě neřekla, asi by moji zvědavost nepochopila. S bráchou jsme se začali vídat.

Třeba jsem mu řekla, když se naše parta chystala na diskotéku, zda by se nechtěl přidat, nebo mě on pozval na fotbal, kde hrál jako kapitán mužstva. “Vy spolu něco máte?” vyptávaly se mě kamarádky, kterým začalo být divné, že se kolem mě motá nový kluk.

Bylo to naše tajemství

S Leošem jsme se dohodli , že nikomu o našem příbuzenském vztahu neřekneme. Veřejně propírat, jak můj otec zahýbal mámě, nebo jak tu druhou otěhotněl a vykašlal se na ní, se nám ani jednomu nechtělo.

“Vždyť je o tři roky mladší a teď vyšel základku,” smála jsem se holkám, kteří za naším vztahem viděly velkou lásku, a pomrkávala významně na Leoše. Ten se jen potutelně usmíval. Roky ubíhaly. Já se vdala a měla děti. Leoš za pár roků taky.

Naše rodiny o sobě věděly, i když jsme se navštěvovali jen párkrát do roka. A pak mě postihlo neštěstí. Začalo to tím, že jsem zjistila manželovu nevěru. “Bože, já si našla stejnýho pacholka jako byl můj táta!

Teď aspoň vím, co musela moje máma prožívat,” říkala jsem si, ale bylo to ještě horší. Já na mateřské s mladší dcerkou, starší chodila do školky, on zazobaný podnikatel s milenkou, kterou se rozhodl vodit drze k nám domů.

“Aleno, uvař nám kafe a dones tu buchtu cos pekla,” poroučel si, když přitáhnul o půlnoci se slečnou z hospody. Byla jsem na něm totálně finančně závislá, a tak jsem s brekem poslechla.

Potom šel s tou druhou spát do naší ložnice a mě řekl, ať si ustelu na gauči v obýváku. Něco tak hrozného bych nikomu nepřála. Chtěla jsem se rozvést, ale vyhrožoval mi ztrátou dětí, bydlení i peněz.

“Aspoň ji nevoď k nám, proboha,” křičela jsem, ale i tentokrát se mi vysmál. “Do svého domu si budu vodit koho chci. Nech tu děti a běž, když ti to vadí.”

Následek stresu a vypětí

Tak to trvalo dva roky a já se už nepoznávala. Stala se ze mě strhaná, pláčem opuchlá zakomplexovaná ženská, která byla přesvědčená, že je totálně neschopná a nikdo by si o ni neopřel ani kolo.

Stresy a deprese mě svíraly od rána do večera, jedinou radostí byly moje dvě děti, které jsem se snažila problémů uchránit. A tak jsem se stále trápila, až jsem dostala leukémii.

“Bohužel pro vás máme špatnou zprávu,” řekl mi doktor, když jsem si šla pro výsledky krevního obrazu kvůli chřipce. “Vaše krev vykazuje známky zmnožení bílých krvinek, je třeba udělat další testy,” pokračoval a mě až za pár minut došlo, co to znamená.

Podezření na zhoubnou nemoc, které se bohužel potvrdilo. Co se mnou bude? A co děti, které by zůstaly bez matky? V několika dnech se můj, už tak děsný život, ocitl na úplném dně. Řekla jsem to manželovi, který ale podle očekávání zůstal netečný.

“Hlavně aby tě drželi ve formě a ty se mohla starat o barák. To má dnes lidí, a taky se z toho nezblázní. “A víš, že máš pravdu?!” odpověděla jsem a konečně se rozhodla vzít svůj život do svých rukou.

Ta nemoc mi ukázala správné priority a já si uvědomila, že setrvávat v tomhle prostředí už pro zbytek mého krátkého života, nehodlám. Odešla jsem. Nastěhovala jsem se do domku k rodičům a všechno jim řekla. “Ten parchant.

Tam se už nikdy nevrátíš,” rozhodl táta, bývalý d….l, který tak dlouho podváděl mou matku. Dnes už ale bylo všechno zapomenuto a oba se mi stali velkou oporou.

Začala jsem bojovat

Léky, chemoterapie…dělala jsem, co jsem mohla. Celé dny mi bylo špatně, jak mi ničili mou vlastní imunitu. Zvracela jsem a proležela týdny. Výsledky však neodpovídaly vynaložené námaze. “Nejlepší by byla transplantace kostní dřeně,” znělo lékařské resumé.

“Máte nějaké sourozence? Příbuzenské dárcovství je nejúčinnější,” ptali se mě v nemocnici. “Nemám, jsem jedináček,” vyhrkla jsem bez přemýšlení , ale v tom jsem si uvědomila, že mám Leoše. Sice je to brácha jen poloviční, ale co kdyby to vyšlo?

Vždyť jinak by se z mých dětí staly siroty! “Leoši, mám na tebe takový nepříjemný dotaz,” zavolala jsem mu ještě téhož dne. Věděl, že jsem nemocná, ale že je to tak vážné mu došlo až nyní. “Samozřejmě, můžeš se mnou počítat,” odpověděl okamžitě.

Když šel na krevní testy, prosila jsem všechny svaté, aby se naše krve shodovaly. A i když se mi poslední roky nic nedařilo, v tomto mě osud vyslyšel. “Vše je připravené k transplantaci,” zavolali mi za pár týdnů poté a ve mně se rozlila nová naděje.

Zákrok trval dlouho, protože vám nejprve musí zničit vlastní krvinky, aby vám mohli dát nové. Myslela jsem ale stále na svoje děti. Nesmím umřít kvůli nim! Bojovala jsem a nepřipouštěla si neúspěch. A právě díky tomu se to povedlo.

Dnes jsem v pořádku, jsem šťastně rozvedená a mému muži firma zkrachovala a ta jeho afektovaná sekretářka ho opustila s dlouhým nosem. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, jak se říká. Ani já ale vyhráno nemám.

Musím docházet na kontroly, protože mi hrozí recidiva, což by znamenalo další transplantaci. Svého dárce ale už mám. A to díky nevěrám svého otce, za které jsem mu dnes paradoxně vděčná!

Svému bratrovi vděčím za svůj život, kdyby tu nebyl, nebyla bych tu dnes ani já.. Cítím se v pohodě a občas dokonce i šťastná ve své samotě bez chlapa, až si říkám, že se ta nemoc vrátit snad už nikdy nemůže.

Jarmila (43), Děčínsko