Když jsem poprvé vešla do pokoje číslo 114, chtělo se mi brečet. Ani ne z toho, že bych byla sentimentální, spíš mi došlo, že tohle je konečná.

Uvědomila jsem si, že už jsem „klientka“, jak tu říkají důchodcům, a že moje postel má svoje číslo a na nočním stolku bude jen kelímek na zubní protézu a stoh kapesníků. A že odtud živá nevyváznu.

Doma jsem škaredě upadla a lékař mě po rehabilitaci rovnou „doporučil do pobytového zařízení“, protože už nemám nikoho, kdo by se o mě staral. Manžel je mrtvý skoro deset let a syn žije v Irsku. Zavolat mámě se odhodlá jen výjimečně.

Moje oblíbená pečovatelka

Na život v novém sterilním prostředí s hromadou pravidel jsem si zvykala jen těžko. Všichni v sanatoriu, jak je občas ústav honosně nazýván, byli hrozně vyčerpaní a unavení, nikdo se neusmíval. Snad jen jedna pečovatelka se vymykala té šedi.

Jmenovala se Barbora a zpočátku mi připadala moc milá. Všem říkala zdrobněle křestním jménem, uměla pohladit i povzbudit. To ona mě nakopla k tomu, abych se nevykašlala na další rehabilitaci a víc se snažila být zase soběstačná.

Oblíbila jsem si ji, i když mi na ní něco nesedělo. Jen jsem netušila co. Potom se ale v ústavu za podivných okolností začaly ztrácet věci.

Ztrácely se věci i peníze klientů

Nejdřív to byla jen nějaká kosmetika, parfémy, které dostávaly klientky od příbuzných, kteří si chtěli vykoupit svůj nezájem, pak i peníze.

Na takovém místě jich nikdo moc nemá, však taky na co, ale když už si připraví nějakou hotovost na přilepšenou, většinou o ní ví. Proto byli všichni ještě víc smutní než obvykle. Člověk najednou neměl jistotu, že mu i to málo, co mu zůstalo, někdo nevezme.

„Opravdu bych ráda věděla, co se to tu děje,“ nadhodila jsem jednou před Barborou, když mi zrovna stlala postel. „Klienti toho napovídají, ale to víte, řada z nich bojuje se stařeckou demencí, to se pak není co divit, že mají pocit, že je každý okrádá.

Paní ředitelka říkala, že to nemáme brát vážně, tak se tím, Drahuško, taky netrapte,“ mávla rukou. Mluvila sebejistě, ale já si všimla, jak se jí u toho třesou ruce.

Intuici jsem měla vždycky výbornou, pokaždé jsem v detektivkách poznala vraha po první kapitole, takže mi bylo jasné, že tady něco nehraje. Ale zdráhala jsem se uvěřit tomu, že by zrovna ta milá Barbora stála za něčím nekalým.

Byly i modřiny

Jenže další ráno zase jedna z klientek hlásila, že jí chybí peníze, které měla ve stolku, a já si uvědomila, že Lidka nevypadá vůbec dobře. Měla modřiny na rukou a ve tváři byla celá červená. Musela jsem se zeptat, co se stalo. „Drahuško, to vám bylo šílené.

Já spala a zdálo se mi, že mě někdo tahá po zemi. Přesně tady za ruce mě držel,“ ukázala na zabarvená místa na kůži. „No a pak se ten někdo hrabal ve stolku. Dál už nevím nic, já se probrala až ráno na zemi,“ utrírala si slzy. Bylo jasné, že tohle je už vážné.

A navíc měla službu Barbora. Vždycky jsem se považovala za ochránce slabších, takže jsem hned dopajdala k ředitelce. Ta mě však uzemnila slovy: „Ne všichni jsou v takové kondici jako vy. Lidce to už tolik nemyslí.”

To mě dorazilo

Lidce to ale pálilo dost. „Dokud nebudeme mít důkazy, nikdo nám neuvěří. Musíme si to nahrát,“ pravila. A tak jsme spolu obešly všechny pokoje a v každém jsme vybraly jednoho člověka schopného pracovat s mobilem.

Prášky na spaní si večer nebral nikdo, všichni byli ve střehu. Za pár dnů přijela policie. V maléru byla nejen pachatelka Barbora, ale i ředitelka, která nad jejím chováním přivírala oči.

Drahuše R. (84), Kyjov