Poznala jsem, že osud nás umí přesvědčit o tom, že na některé věci v životě není nikdy pozdě…
Prý už jako hodně malá holka jsem nakreslila sebe jako nevěstu a jednoho chlapce z mateřské školy jako ženicha. Moc si to nepamatuji, ten obrázek se pak ztratil, ale říkala to moje máma. Ani ona by ale tenkrát nejspíš nevěřila, kdyby jí byl někdo řekl, v kolika letech se skutečně budu vdávat!
Malovala jsem si společnou budoucnost
Když jsem odmaturovala a krátce nato nastoupila do svého prvního zaměstnání, tak jsem se zamilovala do jednoho chlapce. Myslela jsem si, že jsem našla toho pravého. Bohouš byl pohledný, uměl se otáčet, takže nouzí netrpěl a choval se jako džentlmen. Tedy alespoň mi to tak připadalo ve srovnání s ostatními mladíky, se kterými jsem předtím chodila. Když jsem o pár měsíců později zjistila, že s Bohoušem čekám dítě, nijak mě to nezaskočilo. Brala jsem jako samozřejmost, že se vezmeme a prožijeme spolu šťastný život. Přišel ale pořádný šok.
Na syna peníze posílal, víc se nezajímal
Než jsem to stačila svému partnerovi oznámit, zaskočil mě jinou informací. Nebyla jsem totiž jedinou dívkou, kterou přivedl do jiného stavu. Zjistila jsem, že souběžně se mnou chodil s jinou dívkou a tu si chce vzít. Mně doporučil, abych šla na interrupci. Měla jsem to v úmyslu, ale gynekolog mě varoval, že bych už pak třeba nemusela mít další dítě. Proto jsem se rozhodla stát se raději svobodnou matkou, k nelibosti Bohouše, který tak musel platit alimenty. Jediné, co mu můžu přičíst ke cti, je to, že s tou druhou dívkou opravdu zůstal až dodnes a že celá ta léta na svého syna poctivě platil. Jinak se k němu ale nikdy nehlásil.
Nikoho ideálního jsem nenašla
V následujících letech jsem si říkala, že jsem snad pro lásku prokletá. Když už se mi jako mámě s malým dítětem podařilo najít nějakého přítele, vždy se něco pokazilo. Jeden muž dokázal být pouze se mnou, ale ne i s mým synem. Další se chtěl rovnou nastěhovat a já zjistila, že bych byla jen kuchařkou a milenkou, ničím víc. Třetí bohužel holdoval alkoholu, což jsem ve své zamilovanosti a falešné naději zjistila až po nějaké době. Nejlépe to vypadalo se čtvrtým nápadníkem. To už mi bylo skoro třicet pět a myšlenku na svatbu jsem střídavě považovala za ztracenou nebo jsem se k ní naopak zoufale upínala.
Dělala jsem si marné naděje
Roman na rozdíl od svých předchůdců nebyl líný, nepil alkohol a dokázal si porozumět i s mým synem, kterého jsem v pubertě zvládala jen s obtížemi. Prostě by pro mě byl dokonalou partií. Nechtěla jsem nic uspěchat, současně jsem ale nehodlala ani nic odkládat. O svatbě jsme začali mluvit po půl roce našeho vztahu a k mému překvapení jsem o ní měli i podobné představy. Chtěli jsme ji malou, skromnou, oslavu jen s rodinou a nejbližšími přáteli. Bílých šatů se závojem jsem se už dávno vzdala, stejně jako představy spousty svatebních hostů.
Rozchod byl nevyhnutelný
Ironií osudu bylo, že právě v ten den, kdy jsme šli na radnici rezervovat termín, potkali jsme na ulici Romanovu bývalou přítelkyni. Ukázalo se, že jejich vztah není ještě úplně dořešen, ačkoli mi přítel tvrdil pravý opak. Na tu radnici jsme ani nedošli. Doma jsem pak na přítele uhodila a on mi pověděl pravdu, dokonce přiznal, že ke své bývalé přítelkyni stále něco cítí. Je vám asi jasné, jak tenhle vztah dopadl – za pár dní jsme se rozešli. Do čtyřicítky mi zbývaly necelé tři roky a já byla opět sama. Se zlomeným srdcem, zbavená všech iluzí o mužích i o lásce.
Zůstala jsem zase sama
Po nemilé zkušenosti s Romanem mě myšlenka na to, že bych se snad ještě někdy mohla vdát, definitivně přešla. Po několika měsících samoty jsem si našla ženatého muže, se kterým jsem se občas scházela, aby mi nebylo smutno. Syn odešel na střední školu do Prahy a bydlel tam u mojí sestřenice. Domů jezdil jen na víkend. Později tam začal studovat i na vysoké škole a začal žít s přítelkyní, kterou si našel. Blížila se mu třicítka a mně padesátka. Plánoval svatbu, tedy něco, co já jsem nezažila. Jenže tentokrát osud zasáhl i v můj prospěch.
Konaly se hned dvě svatby
Jednoho pátečního večera jsem se zaregistrovala na seznamce a začala jsem si psát s jedním milým a sympatickým rozvedeným mužem, který byl o dva roky starší než já. Po dvou týdnech dopisování jsme se sešli a já prožívala lásku jako kdyby mi zase bylo patnáct. Když mě po pěti měsících požádal o ruku, okamžitě jsem souhlasila. Měsíc po padesátých narozeninách jsem tak poprvé ve svém životě řekla nějakému muži oficiální „ano“. A můj syn se oženil přesně čtyři měsíce po mně…
Jiřina Z. (56), České Budějovice
