Už jako mladá jsem snila o tom, že budu létat. Pomyslná křídla mi ale přistřihl manžel.

Fascinovala mě letiště, cizí jazyky i představa, že budu poznávat svět. Když mě přijali na výběrové řízení k letecké společnosti, byla jsem štěstím bez sebe. Připadala jsem si, jako by se mi konečně otevřely dveře k životu, o kterém jsem snila.

Jenže právě tehdy jsem poznala svého budoucího manžela. Nejdřív mě podporoval. Když ale přišla řeč na to, že bych byla často mimo domov, začal mě přemlouvat, ať si to rozmyslím. Tvrdil, že to není pro rodinu dobré. Byla jsem zamilovaná, a tak jsem svůj sen odložila.

Na sny je přece času dost

Brzy jsme se vzali a narodily se nám dvě děti. A to byl argument pro mého muže. Říkal, že chce ženu, která bude večer doma, a ne někde na druhém konci světa. Samozřejmě bych od malých dětí neodešla, to bylo logické.

Jenže já časem pochopila, že dětmi si mě manžel „připoutal“ doma. Neplánovali jsme je tak brzy. Ale stalo se. Já byla ale zamilovaná a neviděla jsem to. Najednou jsem měla úplně jiné starosti. Plenky, školka, škola, kroužky, vaření, praní.

Manžel budoval kariéru a já měla pocit, že moje práce je postarat se o rodinu. Občas jsem zahlédla na obloze letadlo a na malou chvíli se mi sevřelo srdce. Pak jsem ale uslyšela dětský smích a řekla si, že jsem se rozhodla správně.

Když děti odrostly, napadlo mě, že bych si konečně mohla splnit aspoň část svého snu. Samozřejmě ne jako letuška. To už bylo pozdě. Ale třeba bych mohla pracovat na letišti nebo studovat jazyky. Jenže manžel vždycky mávl rukou: „Na to už jsi stará. Užívej si, že máš klid.“ Zase jsem poslechla.

Prostě odešel

Nikdy nezapomenu na odpoledne, kdy mi oznámil, že se zamiloval do jiné ženy. Děti byly dospělé, měly své rodiny a on prý nechce zbytek života prožít ve vztahu, který už ho nenaplňuje.

Najednou jsem si uvědomila něco, co mě bolelo snad ještě víc než samotný rozvod. Všechny velké životní kompromisy jsem dělala kvůli němu. Kvůli němu jsem se vzdala práce, kterou jsem milovala. Kvůli němu jsem odložila své sny.

Kvůli němu jsem si roky říkala, že jednou bude čas. A ten čas nikdy nepřišel.Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem byla doma s dětmi. To byly nejkrásnější roky mého života. Kdybych se měla znovu rozhodnout jen mezi dětmi a kariérou, zvolila bych stejně. Jen mě bolí, že to za mě rozhodl někdo jiný.

Radka S. (65), Praha