V kurzu němčiny pro seniory, kam jsem se přihlásila, jsem potkala báječného muže. Zakrátko jsme tvořili šťastný pár.

S kamarádkou jsme byly na nákupu v Německu. V obchodě jsme viděly, jak se nějaký muž snaží domluvit s prodavačkou ohledně reklamace. Pán moc německy neuměl, moje a kamarádky němčina sice taky nebyla žádná sláva, ale snažily jsme se mu pomoct.

Nakonec se to zdárně vyřešilo, popřáli jsme si pěkný den a každý šel po svém. O tři týdny později jsem odešla do důchodu.

Vyvěšený plakátek

První dny jsem doslova prolenošila. Po dalším týdnu byl můj byt jako klícka – pečlivě uklizený, věci vytříděné, zbytečností jsem se zbavila. A pak mi začali chybět lidé, na které jsem byla zvyklá.

Kolegyně, a dokonce i věčně nespokojený a na všechno nadávající kolega. Sice jsem měla dvě dobré kamarádky, ty však chodily ještě do práce. „Budu si muset najít nějakou činnost, tohle nicnedělání není pro mě,“ řekla jsem si.

Když jsem šla městem, upoutal mě ve vývěsce plakátek – kurz němčiny pro seniory. „To by bylo ono,“ pomyslela jsem si a šla se poptat na bližší

informace.

Povědomý hlas

Měla jsem štěstí, ještě bylo volné místo. Nemohla jsem se dočkat dalšího týdne, kdy měl začít kurz. Konečně přišel den D a já už nedočkavě půl hodiny před zahájením přešlapovala před učebnou.

Vyučující se nás zeptala, jaké máme znalosti němčiny a jaký důvod nás do kurzu přivedl. „Umím jen pár slov a jezdím poměrně často za hranice. Taky mám dceru, která pracuje v Bavorsku, a nevím, zda se nerozhodne tam jednou zůstat.

To bych se nemohla ani domluvit s vnoučaty, až nějaká budou,“ řekla jsem. Pak se zeptala dalšího účastníka. Z lavice za mnou se ozval povědomý hlas:

„Já jsem začal chodit, abych si neotlačil a neodřel lokty.“ V učebně to zašumělo, otočila jsem se a tam seděl ten chlápek, kterému jsme pomohly tenkrát s tou reklamací. Učitelka se na něho nechápavě podívala.

„To, jak bych seděl s opřenou hlavou v dlaních u okna, a nudou se díval ven,“ vtipně vysvětloval. Když zjistila, jak je na tom kdo se slovíčky, posadila „mírně pokročilé“ k sobě. A tak jsme s Petrem seděli bok po boku.

Petr byl také v důchodu a stejně jako já byl sám. Kurz němčiny nebyl tím jediným, kam jsme chodili spolu. Časem jsme šli na kávu, na procházku, do kina, divadla nebo jeli na výlet.

Zjistili jsme, že si báječně rozumíme, máme spoustu společných zájmů a Petr byl navíc zábavný společník. Do kurzu chodíme už třetím rokem, v němčině jsme se zdokonalili a uvažujeme o tom, že zdokonalíme i náš vztah.

Na podzim se chceme vzít. A že bychom si otlačili lokty znuděným koukáním z okna, to nám rozhodně nehrozí.

Klára V. (65), Žatec