Beze stopy zmizely. Přes dva měsíce se neobjevily. Už jsem naše kočičky oplakala, jejich věci rozprodala. Kočky se ale za několik týdnů vrátily a očividně nestrádaly.

Staří Egypťané věřili, že kočky hlídají bránu do podsvětí. Egyptští kněží z výrazu kočičích očí dokonce věštili. Každopádně jsou kočky zvířata tajemná. V naší rodině jsme měli kočky vždycky.

Ovšem mně se kočičky přemnožily, než jsem je stihla dát vykastrovat, a protože jsem se s nimi nedokázala rozloučit, měla jsem jich šest. Naštěstí jsem měla chápavého manžela, děti s pozitivním vztahem ke zvířatům a chalupu, kam jsme s nimi jezdili.

Bylo to jedné srpnové noci, když jsme slyšeli na zahradě strašlivý hluk. Naše kočky tam s něčím bojovaly. „Kéž by to byla ta kuna, co nám běhá po půdě,“ doufal manžel. Ráno nás ale čekala studená sprcha. Naše kočky nebyly k nalezení.

Marně jsme volali, hledali, věšeli plakáty. S brekem jsme nasedali v neděli pozdě večer do auta, protože domů nepřišla ani jedna. Byli jsme najednou přesvědčeni, že nám je někdo v noci pochytal a někde se jich zbavil. Lidi jsou zlí!

Třeba se vrátí

Hned jsme měli jasno, kdo to mohl být. Kdo naše kočky nesnášel! Soused a taky hrobník a taky předseda národního výboru! Nemohla jsem z toho doma usnout. „Třeba tam za týden budou!“ vzlykla jsem.

Jenže když jsme za týden přijeli na chalupu, bylo mi smutno snad ještě víc. Naše kočky nás u brány nevítaly. Seděli jsme tam jako hromádky neštěstí. Nikdo z vesnice je neviděl, nikdo o nich neslyšel. Slehla se po nich zem.

To se nikdo nedoví

Stejně tak tomu bylo i následující tři víkendy. Už jsme se s našimi miláčky rozloučili, zapálili za ně svíčky a začali rozprodávat jejich hračky, misky i pelíšky.

Na chalupu jsme nějakou dobu radši nejeli, aby nám to prostředí nepřipomínalo radost, o kterou jsme přišli. Do auta jsme sedli až po víc než dvou měsících od chvíle, co naše kočky zmizely.

Poslední zatáčka a naše chaloupka se objevila daleko před námi. Jak jsme se k ní víc a víc blížili, něco kolem ní kmitalo. Na plotě, před branou i na ní. „To není možné!“ vykřikla jsem a po mně začaly tleskat nadšeně naše děti.

Byly to naše kočky! Radostně nás vítaly po dvou měsících! A nebyly ani nemocné, ani vyhublé, ani zraněné. Jen klíšťata zřejmě vysbíraly v celém okolí. Bylo to radostné přivítání!

Hračky a všechno jsme jim sice museli koupit nové, ale vůbec nám to v té euforii nevadilo. Kde ale ty naše mršky celou tu dobu byly, to jsme nikdy nezjistili. Že by za svým páníčkem v podsvětí?

Jindřiška (66), Zlínsko