S manželem máme dvě děti a dokonce jsme už prarodiči. Mohla bych žít normálně, nebýt jedné zásadní změny, která mi nabourala mysl.

Živím se jako mzdová účetní a konec měsíce je pro mě vždy velice psychicky náročným obdobím. Od té chvíle, co máme vnoučata, mi dcera čím dál častěji volá o pomoc, co se hlídání týče.

Dalo by se říct, že jsem lítala jen do práce nebo k dětem. Cítila jsem se stále častěji unavená, ale nikomu jsem nic neřekla. Chtěla jsem za každou cenu všechno zvládnout.

Skácela jsem se k zemi

Poznala jsem, že mi moje tělo naznačuje, abych zpomalila, ale já na to nereagovala. Přecházela jsem chřipky a různé virózy. Jednoho dne jsem při cestě k dceři cítila, že se něco stane.

Pár minut poté, co jsem k ní přijela, jsem se skácela k zemi. Volala mi sanitku. Měla jsem lehkou mrtvici.

Cizí hlas promluvil

Pár týdnů jsem si pobyla v nemocnici a dostala jsem od lékařů jasně nakázáno, abych více odpočívala. Nejsem už žádná mladice a odpočinek je třeba. V práci jsem se domluvila, že budu větší část týdne pracovat z domova.

Byla to znatelná změna, cítila jsem se lépe. Měla jsem štěstí, že jsem po mrtvici neměla následky. Jenže jednou, když jsem si na balkoně vychutnávala kávu, jsem zaslechla nějaký hlas, jak mi říká:

„Měla by ses jít napít, dlouho jsi nepila vodu.“ Lekla jsem se tak, že jsem hrnek s kávou pustila na zem. Otáčela jsem se směrem do bytu, abych zjistila, kdo na mě mluví. Prošla jsem celý byt, nikdo tam nebyl.

Já snad blouzním, říkala jsem si. Uběhly zhruba dva měsíce po mé mrtvici. Venku, když jsem šla parkem, znovu na mě promluvil onen hlas: „Jdi víc ke kraji, pojedou cyklisté, tak ať tě nesrazí.“

Poslechla jsem a jako robot jsem šla ke straně. Najednou se vyřítilo asi dvacet rychle jedoucích cyklistů. To bylo o fous, proběhlo mi hlavou.

Blázním?

Jednou týdně jsem si dopřávala horkou koupel. Napouštěla jsem si velmi horkou vodu, když vtom se znovu ozval ten hlas: „Nedávej si tak horkou vodu, udělá se ti z toho špatně.“ Lezlo mi to už na nervy, tak jsem na to nereagovala.

Najednou se mi ale začala velmi motat hlava, bylo mi na omdlení. Pustila jsem na sebe studenou vodu, stačilo pár vteřin a bylo mi lépe. „Kdo jsi? Co po mně chceš?“ zeptala jsem se do prostoru. Bylo ticho, nikdo neodpověděl.

Pak přišel manžel, že slyšel, jak něco říkám, tak se mě ptal: „Co jsi říkala? Potřebuješ něco, drahoušku?“ Manželovi jsem nic neřekla, protože by mě hnal k doktorovi. Možná by mě zavřeli do blázince a toho jsem se bála.

Myšlenka, že po mrtvici nemám žádné následky, tak byla zjevně mylná. Začala jsem po své „vadě“ více pátrat. Zdá se, že hlas, který se ve mně najednou probudil, může mít roli hlubší intuice. A tak jsem jej přijala jako dar a snažím se s ním lépe pracovat.

Zuzana B. (67), Kutná Hora