Manžela mám úžasného a děti taky. Žila jsem šťastný život. Všichni mě zahrnovali láskou. Nemohla jsem jim říct tu smutnou zprávu.
Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Lékař v nemocnici mi s vážnou tváří oznamoval, že mám nádor. Věděla jsem, jak moc tou zprávou ublížím těm, kteří mě milují. Netrápila jsem se tolik svou nemocí, jako tím, jak moc budou trpět moji blízcí.
Několik dnů jsem nespala. Představovala jsem si, jak tou jedinou větou udeří do naší rodinné pohody blesk. Čím více jsem trpěla, tím radostněji jsem se smála a vtipkovala, aby nikdo nepojal podezření.
Nádor se operovat nedal a ozařování nemělo význam. Hrála jsem o čas a každé nové ráno. Bolesti jsem už nevnímala, nejspíš jsem si na ně zvykla. Aby mě nepřepadaly depresivní myšlenky, nebyla jsem ani chvíli sama doma.
Okamžitě jsem vyrazila do přírody. Provázel mě náš věrný ohař. Ten jediný nejspíš tušil, jak na tom doopravdy jsem… V té době se chystala oslava kulatého výročí mé svatby s manželem.
Naše děti nám koupily skvělý dárek. Dovolenou na Liparských ostrovech. Manžel o tom dlouho snil. Koupele v moři kolem sopky mají skvělé účinky na pohybové ústrojí, se kterým měl problémy.
Ani slovo
Tím nemocným, o kterého měly děti strach, byl manžel. Já jsem v očích všech byla zdravá jako řípa, tak mě nikdo nelitoval. A já byla ráda. Kdyby mě někdo jen slovíčkem politoval, určitě bych se v pláči zhroutila. Tím by byl konec mému statečnému srdci.
Slova mých dětí: „Máma je jako dvacítka, ta tu bude do sta!“ mi dávala sílu. Manžel se na výlet k moři těšil jako malé dítě. Nemohla jsem mu zkazit radost. Musela jsem si ten zájezd užít s ním, aby nic nepoznal.
Říkala jsem si, když jsem se povalovala na pláži, že to jsou poslední paprsky slunce, poslední moře, poslední palmy, které vidím. Nasávala jsem čerstvý vzduch a v duchu si představovala jen krásné chvíle v životě, které mě potkaly…
Vůle je mocná
Po návratu domů jsem se vypravila do nemocnice. Tam byli lékaři hodně překvapeni. Podle jejich prognóz jsem měla být už napokraji smrti. Já se ale kupodivu cítila lépe.
Jaké bylo pro všechny překvapení, když zjistili, že se můj nádor nejenže nezvětšil, ale naopak se zmenšil tak, že se dá operativně odstranit. Běžela jsem domů šťastná a hned všem nadšeně vyprávěla dětem a manželovi, že půjdu na operaci! Ale že to nic není.
Nechápali mou euforii, připadala jsem všem jako blázen. To ale proto, že nevěděli, proč se raduji. A k radosti jsem měla brzy ještě o důvod víc, operace dopadla dobře. Dnes jsem zdravá. Vyhrála jsem svůj velký boj se smrtí.
Jana (72), Opava
