Vždy jsem toužila po holčičce, kterou mi ale osud nedopřál. Jen syna, který zmizel do světa. Byla jsem osamělá, musela jsem s tím něco udělat.
K synovi jsem přilnula snad až příliš, jenže synové na rodině příliš nelpí. Ti se dívají jen dopředu a směřují za svou kariérou a za ženou, kterou si vyberou. Tak tomu bylo i u mého Matěje.
Znal mě, dokud mě potřeboval. Jakmile ukončil školu, sebral si svých pět švestek, jak se říká, a vyrazil za štěstím. Zastavil se daleko, až za oceánem.
Bylo mi smutno
Tam si založil rodinu, svou snachu a vnuky jsem znala jen z fotek a videí, co mi poslali. Bylo mi z toho smutno, ale utěšovala jsem se tím, že je syn šťastný. V ten čas se do našeho domu nastěhovala sousedka. Byla to matka samoživitelka.
Měla malou dcerku, chodila tehdy do druhé třídy. Hned, jak jsem je potkala na chodbě, mi byla ta dívenka sympatická. Takovou holčičku jsem si vždycky přála, osud mi ji ale nedopřál.
Když u mě za několik týdnů zazvonila ta mladá sousedka a prosila, jestli bych jí dceru přes noc nepohlídala, že ona má brigádu, noční, neváhala jsem ani chvíli. S Verunkou jsme si ten večer báječně užily.
Je moje!
Hrály jsme si s panenkami, já jí pak četla pohádky a nakonec jsme se k sobě přitulily a povídaly si. Až jsme nakonec usnuly. Líbilo se jí u mě natolik, že mě její maminka požádala, zda bych ji takto nechtěla hlídat častěji. Radostně jsem kývla.
Netrvalo dlouho a já Verunku vyhlížela, kdy ke mně zase přijde. Už byla u mě víc jak doma. Chodila jsem pro ni do školy, po družině si ji vedla k sobě a do večera jsme si povídaly a hrály si. Taky jsem s ní psala úkoly.
Aby její matka mohla chodit nejen do práce a na různé brigády, ale také na kávu s kamarádkou nebo do divadla. Verunku jsem si oblíbila tak, že jsem ji vnímala jako svou vlastní. Po dvou letech jsem na tom začala pracovat cíleně. Aby mě měla radši než svou mámu.
Musela jsem na to jít ale chytře. Se škodolibou radostí jsem sledovala, jak se mi to daří. Verunka chtěla být raději u mě, než doma s mámou. Když se to přestalo sousedce líbit, už bylo pozdě. Verunku jsem si dávno získala. Její srdce bilo pro mě.
V jejích očích jsem byla maminka já. Jak mně to dělalo dobře! Marně se sousedka vztekala a začala dceři zakazovat ke mně chodit. Verunka už byla v pubertě a dokázala si hodně věcí prosadit.
U mámy ani nezazvoní
I když mi syn už vůbec nepíše ani nevolá, už nejsem osamělá. Smířila jsem se s tím, že svá vlastní vnoučata asi nikdy neuvidím, ale je mi to jedno. Já mám svou Verunku, která už je dnes dospělá, a dokonce vdaná.
Chodí za mnou dvakrát do měsíce se svým malým miminkem. Na svou skutečnou matku většinou ani nezazvoní. Sousedka žije sama. Občas zazvoní na mě, abych s ní prohodila pár slov a aby se dozvěděla, co její dcera dělá. Mělo by mi jí být líto, ale není.
Za to, že o své jediné dítě přišla, si může sama. Peníze a volnost není to nejdůležitější na světě. Nejdůležitější je mít rodinu. A já ji dnes mám. I když není moje vlastní.
Alena (75), Ostrava