Když jsem svému manželovi nabízela vlnost, odmítl. Pak mě ošklivě zradil se svou kolegyní z práce.
Vdávala jsem se relativně pozdě, až po třicítce. Další důvod, proč ze mě rodiče nebyli nadšení. Byli by mě rádi viděli pod čepcem mnohem dřív. Naštěstí Štefan pro ně byl přímo ideální chlap.
Někdy jsem se nemohla ubránit pocitu, že ho mají snad dokonce raději, než mě. Otec byl přímo okouzlený, Štefan byl inženýr nástrojař stejně jako on, vlastně v něm našel syna, kterého nikdy neměl.
Ne, že bychom se se Štefanem nějak hádali, ale kdykoli jsme spolu měli nějaký spor, rodiče se pěkně v tichosti postavili na jeho stranu. „Co chceš, vždyť má pravdu“ nebo „Má víc rozumu než ty…“. Tohle jsem slýchala pořád. Ale přesto jsme spolu byli spokojení.
Až na jednu věc. Nějak se nám nedařilo s dětmi. Když mi chyběly dva roky do čtyřicítky, začal na mě Štefan naléhat, abychom zkusili umělé oplodnění. „Nemáš se čeho bát, vždyť to podstupují každoročně tisíce žen. Uvidíš, že to dopadne dobře…“.
Jenže mě se do toho moc nechtělo. Věděla jsem, že je to proces, který ženě úplně rozhodí hormony a taky psychiku. Bála jsem se. Moje teta z matčiny strany se v laktační psychóze pokusila o sebevraždu.
Zbytek života strávila víceméně po léčebnách a její syn skočil v pětadvaceti z okna kvůli depresím. O to umělé těhotenství se se mnou Štefan dohadoval asi půl roku. Pak přestal, ale byl pořád naštvaný nebo smutný.
Když jsem se ptala, co se děje, sváděl to na práci. Nakonec ale kápnul pravdu. „Mrzí mě, že nemáme děti. Uvažoval bych i o adopci, ale pamatuji si, jak jsi mi jednou řekla, že jsi proti. Prostě se mi nějak nedaří zkousnout, že zůstaneme sami.“ Mrzelo mě to.
Strašně. Ale co jsem mohla dělat. Navíc od svého gynekologa jsem věděla, že pravděpodobnost, že bych ještě otěhotněla je vzhledem k mému věku i zdravotnímu stavu pramalá. „Jestli chceš dítě, měl bys ho mít. Jenže se mnou už to asi nepůjde.
Takže pokud toužíš po rodině, měli bychom se rozejít.“. Nic se mi neříkalo tak těžko, ale chtěla jsem být fér. Nedokážu ani popsat, jak moc se mi ulevilo, když mě Štefan objal a řekl, že beze mě být nechce. Jenže se vlastně nic nezměnilo.
Špatná nálada ho pronásledovala pořád, taky začal víc času trávit mimo domov. Měla jsem strach, co s námi bude. Ovšem můj manžel se rozhovorům na tohle téma úspěšně vyhýbal. A pak, jednou v neděli odpoledne z něj vypadlo, že by si se mnou potřeboval promluvit.
Z toho, jak mi to oznámil, mi nebylo dobře. Bylo jasné, že jde o něco vážného. „Víš jak jsi mi řekla, že kdybych chtěl rodinu, můžeme se rozejít…“, začal, „nikdy mi by mě nenapadlo, že k tomu dojde. Ale sama víš, že nám to v poslední době moc neklapalo.
Víš jak jsem mluvil o Elišce, té nové kolegyni… Bránil jsem se tomu, ale zamiloval jsem se do ní. Ona je mladá, ještě můžeme mít rodinu… Neboj se, nechám ti byt, zařídím, abys na tom nebyla po rozvodu hůř.
Ale měla jsi pravdu, já rodinu skutečně chci…“ Zatmělo se mi před očima. Překrucoval má slova, klamal mě a přitom si chystal cestičku pryč. Byl to šok. A další mě čekal.
Když jsem se po pár dnech trochu uklidnila, vypravila jsem se k rodičům, abych jim tu jobovku nějak šetrně oznámila. „No, my to s tatínkem vlastně víme…“, šokovala mě máma. „On nám to Štefa řekl už před týdnem.
Nevím, co tomu řekneš, ale protože nemá kde bydlet, tak jsme mu nabídli podkroví tady u nás. Říkala jsem si, že ty z bytu asi nebudeš chtít, když jsi ho tak zařizovala…“ Cítila jsem se zrazená a ponížená. Co si ti naši mysleli? Já přeci byla jejich dcera.
Jenže hádat jsem se nechtěla. Měli ho rádi. Třeba to bude jen na čas, blesklo mi hlavou. Po rozvodu jsem se k našim moc nehrnula. Občas jsem zašla s mámou na oběd, někdy jsem se stavila za tátou na kafe.
Dávala jsem si hlavně dobrý pozor, abych se nepotkala se svým ex. Jednoho dne jsem si všimla, že je pokácených pár stromů v zahradě. Trochu mě zamrzelo, že se mě naši ani nezeptali, než je nechali podříznout.
„Co že jste se do tak najednou pustili?“, zeptala jsem se mámy. Chvilku se ošívala. „No, víš… to vlastně chtěli Štefan s Eliškou, koruny by jim stínily okno od dětského pokoje…“
„Počkej, jak to myslíš?“, zarazila jsem ji. „Ta jeho cuchta tu bydlí taky“. „Bydlí, a není to žádná cuchta, je to slušná holka. A teď, když budou mít to miminko…“ Víc jsem vědět nepotřebovala. Zradil mě nejenom vlastní manžel, ale i moji rodiče.
Cítila jsem vztek, trpkost, zklamání i smutek. Tohle jsem si opravdu nezasloužila. Myslela jsem si, že už se nemůžu cítit hůř, když na mě máma spustila jako na malého, žárlivého spratka.
Nevydržela jsem to a utekla jsem domů. Teď se v podkroví a na zahradě u mých rodičů roztahuje můj ex se svou rodinkou. Máma s tátou jsou z jejich dítěte nadšení. Sice mě pořád zvou, ale připadám si u nich jako páté kolo u vozu. Odstrčená a zrazená.
Přišla jsem tak nejenom o manžela, ale i o rodiče. Navíc mám strach, že i ten domek, co mi slibovali, jsou nakonec schopní přepsat na Štefana. Nikdy bych nevěřila, že je tak poblázní cizí mimino.
Už se mi na to nechce dívat, a tak uvažuji, že se raději seberu a odstěhuju se někam na druhý konec republiky.
Tamara (41), Brněnsko