Až do té doby, než se naše dcerka narodila, jsme žili klidným, obyčejným životem. Dnes se děsíme každého úplňku.
Všechno to začalo s narozením naší Nikolky. Až s ní vstoupily do našeho života záhady, které si neumíme vysvětlit a které nás postihují s drtivou pravidelností. Hned první den večer, když jsme si Nikolku přivezli z porodnice, se nám stala podivná věc. Dcerka už spinkala v postýlce a my se dívali na televizi. Leželi jsme v ložnici a její postýlka byla vedle naší manželské postele. Najednou po stěně a stropě prolétlo pokojem světlo, jako když někdo pouští prasátko. Oba jsme vyskočili a běželi k oknu, protože bydlíme v prvním patře, a za námi je jen úzká silnice, garáže a pak už jen pole a les. Nikde jsme ale nic podezřelého neviděli, žádný zdroj světla. Naše známá však poté, co jsem jí svůj zvláštní zážitek vyprávěla, říkala, že jeli v tu dobu z chalupy a viděli také světlo, až museli s autem zastavit. Byl to podivný objekt, který se pohyboval nad polem, chvíli postával poblíž našeho domu a pak se prudce vznesl do nebe.
Truc svému tatínkovi
I další dny se nám děly zvláštní věci. Možná vám to přijde k smíchu, ale my jsme si to nedovedli vysvětlit. Každý den naše malá dcerka byla s námi v obýváku, kde jsme i večeřeli a dívali se na televizi a učili Natálku zvykat si na hluk a přitom spát. Večeřeli jsme vždy okolo 18. hodiny. A právě od této hodiny se vždy odehrávala tato záhada. Natálku jsme uspali a pak se chtěli v klidu najíst. Když jsem začala večeřet já, dcera tvrdě spala, alespoň to tak vy\padalo. Bylo slyšet její spokojené oddechování. Ale jak vzal příbor do ruky manžel, nebo lžičku či cokoliv jiného, a začal večeřet, v tom okamžiku začala dcera neutišitelně plakat a plakala, i když jsem ji kolébala. Jakmile manžel položil příbor a přestal jíst, tak Natálka okamžitě ustala, usnula a oddechovala, jako když se nic neděje. Manžel to zkoušel i tak, že šel večeřet do kuchyně. Situace se ale okamžitě opakovala. Jen se dotknul jídla, Natálka začala nepříčetně řvát. Tak tomu bylo přes půl roku, večer co večer. Pokaždé když můj muž a její tatínek večeřel, dcera plakala, a jak přestal, ustal i její pláč. Až kolem roku se situace zklidnila a podivné věci se dějí už pouze kolem úplňků. Já mám klid, ale manželovi se přemisťují a na různá místa ukrývají věci dodnes.
Dana (41), Aš
