Minulost je potřeba nechat spát, netrápit se tím, co mělo být, a nebylo, nebo co nemělo být, a bylo. To bychom se jinak úplně utrápili.

Nikdy jsem se tak úplně nesmířila s faktem, že jsme se s Alešem rozešli. Skoro pořád jsem na něj myslela.

Neodpustila jsem mu tehdy, že si našel holku, i když mi přísahal, že to byl omyl, jakási zaslepenost, a že spolu ani nic neměli, jen byli párkrát na víně a jednou v bijáku. Nevěřila jsem tomu, i když mi to trhalo srdce.

Podvědomě jsem asi tušila, že dělám osudovou chybu a že zadupávám do země životní lásku, ale byla jsem příliš hrdá. Zkrátka jsem mu neodpustila. Podruhé bych už to za nic na světě neudělala.

Byla jsem příliš mladá, bylo mi sotva devatenáct, a myslela jsem, že jsem spolkla veškerou moudrost světa. Ač jsme již plánovali společnou budoucnost vrcholící svatbou, rozešli jsme se. Nedokážu spočítat, kolik nocí jsem proplakala.

Zavřené dveře

Pak už nám osud nedal šanci. Nebo možná dal, ale nedokázali jsme ji využít. Telefonoval, když jsem už bydlela s Petrem a bylo to mezi námi vážné, a tak jsem do sluchátka jen vyděšeně mňoukla, že je to omyl, a zavěsila.

Z tohoto telefonátu, který se vlastně neuskutečnil, jsem na beton pochopila, že na mě myslí, a chystala se za ním na návštěvu a na výzvědy, ale vše dopadlo jinak.

Byly starosti se zkouškami, učila jsem se od rána do večera, potom byla velkolepá promoce, no a zanedlouho, když jsem si umínila, že se koncem týdne zajdu na svou starou lásku podívat, jsem zjistila, že jsem těhotná.

Tím se dvířka definitivně zavřela a můj život se ubíral jinými cestičkami, než možná měl. Na staré lásky nebylo pomyšlení. Měla jsem komplikované těhotenství, měsíce ležela v nemocnici a modlila se, aby všechno dobře dopadlo.

Krásná holčička

A všechno dobře dopadlo, i přes mé alarmující zdravotní problémy se narodila krásná holčička. Zato moje manželství se brzy skácelo jako slabý stromek za vichřice. Už ve třiceti jsem zůstala s dcerkou sama a bylo mi smutno.

Tím víc jsem vzpomínala na Aleše, netušila jsem, jaké byly jeho další osudy a kam se ubíraly jeho kroky. Lidi říkali, že se možná odstěhoval do Prahy. Shodou okolností jsem jednou koncem roku jela do Prahy na vánoční trhy, nakoupit dárky.

U stánku s elektronikou jsem ho spatřila a zírala na něj jako na zjevení. Prošla jsem celé trhy a zase se vrátila ke stánku s elektronikou. Vůbec si mě nevšiml. Došla jsem až k němu a povídám: „Jsi to ty?“

Odpověděl: „To bude omyl, s někým jste si mě spletla.“ Byl Alešovi jen hodně podobný. Domů jsem jela s hodně trpkými pocity. Asi se už neuvidíme. Ale kdoví. Třeba ještě kapka naděje zbývá.

Lenka (63), Mladoboleslavsko