Tu magickou noc jsme se švagrovou vyrazily sbírat bylinky. Bylo to přání mé staré maminky, věřila, že jí pomohou. Svatojánské mušky nás obklíčily a vedly na mýtinu.

Jako malá jsem na magické noci věřila, v dospělosti mě to přešlo. Moje maminka ale spoléhala na léčivé schopnosti bylin celý život. Na neduhy užívala hlavně med, léčivé čaje a na jizvy husí sádlo.

Můj muž se tomu smál, protože byl z města, stejně jako švagrová. Ti se drželi rad lékařů a léků, co jim předepsali. Před dvěma lety maminka těžce onemocněla, už jsme nabyli dojmu, že se blíží její poslední chvíle.

Na její narozeniny koncem června jsme se sešli celá rodina, mysleli jsme, že budou její poslední.

Poslední přání

Když jsme mamince všichni popřáli, ležela v posteli a jen stěží nás poslouchala. Pak se zhluboka nadechla a řekla:

„Mám jen jediné přání! Dnes je svatojánská noc, jděte o půlnoci do lesa pod Šibeničním vrchem, nasbírejte tam devatero kvítí, to má zázračnou moc. Čaj z něj mě postaví na nohy.“

Zároveň řekla, že kdybychom při tom trhání narazili na zlaté kapradí, tak máme trhat také! „Ochrání vás před lesními duchy!“ dodala. Už se dočista zbláznila, pomyslela jsem si, ale poslední přání se má respektovat.

Kolem nás

Padlo to na mě a švagrovou, chlapi prohlásili, že se obětují a zůstanou s dětmi doma. Po jedenácté večer jsme vyrazily se švagrovou k lesu, na jehož kopci stávala prý kdysi šibenice. Svítily jsme si baterkami a hned u lesa začaly škubat byliny.

Rychle jsme jich měly šest druhů, poslední tři ale ne a ne najít. Zejména tu prokletou třezalku jsme neviděly. Nezbylo, než strčit nos do lesa. Jen jsme ušly pár kroků mezi stromy, objevily se kolem nás světlušky. Byly jich najednou mraky!

Kroužily kolem, až jsem měla dojem, že nás někam vedou. „Jsou to bludičky? Neskončíme v bažinách?“ vyjekla jsem. Švagrová hlesla, že bludičky neexistují. Neznělo to ale moc jistě. Ani nevím, jak jsme se dostaly na mýtinu nad vesnicí. Zíraly jsme dolů, světlušky se seskupily v jednom místě.

Kapradí máme!

Byl tam pařez a u něj kapradí. Natrhaly jsme ho. A vzápětí jsme našly tři zbývající byliny, i tu třezalku. V tu chvíli zahoukal sýček. Rozběhly jsme se lesem dolů jako o závod.

Vítr se nám opřel do zad, jako by nás něco pronásledovalo. Mávaly jsme kolem sebe kapradím a švagrová kvílela na celé okolí: „Mě nedostanete!“ – „To si jen myslíš!“ zaskřehotal ženský hlas za námi.

Běžely jsme ještě rychleji a zastavily se až doma. Zázrak se stal hned druhý den. Maminka se po svatojánském čaji sama posadila na posteli. A za dva měsíce se uzdravila.

A ten hlas, který jsme slyšely? Ještě než jsme odjeli, vysmála se nám sousedka. Taky byla sbírat byliny a viděla nás, jak běžíme a mlátíme kolem sebe zlatým kapradím hlava nehlava a řveme. Nemohla prý odolat!

Anna (63), Svitavy