Moji drahou maminku měl každý rád. S velkou láskou se starala i o květiny. Když zemřela, všechny rostliny uvadly, i když jsem se snažila.
Byl to poklad v lidské podobě, moje maminka se vůbec neuměla mračit nebo se na někoho zlobit. Bylo to takové sluníčko, a to nejen pro naši rodinu, ale pro celé okolí. Milovali ji mladí i staří.
Někteří v ní viděli babičku od Boženy Němcové, chlapi ze sídliště jí říkali Božka, i když se maminka jmenovala Liduška. Milovala květiny, měla jich plný byt, plný balkon, a jakmile bylo hezky, starala se i o předzahrádku našeho čtyřpatrového panelového domu.
Kupodivu jí ty kytičky nikdo neničil. Říkala jsem si, že maminku milují i rostliny, protože dokázala vypěstovat neuvěřitelnou krásu i z malého zrnka pomeranče. Měla, jak se říká, zelené ruce.
Nebe se zatáhlo
Zemřela náhle. Nebylo jí ještě ani osmdesát, když ji zradilo srdíčko. Jednoho dne zkolabovala a druhý den už nebyla mezi živými. Byla to rána pro všechny, kdo se to dozvěděl.
I děti plakaly, že jim už babička Liduška nebude vyprávět pohádky o květinových vílách. Nebe se během hodiny zatáhlo, a pršelo celou noc. Když jsem ráno vyrazila do ulic, abych řešila spoustu záležitostí kolem maminčina konce, zarazila jsem se hned před domem.
Květiny na předzahrádce ležely na zemi, jako by je někdo v noci převálcoval. Co se tu dělo? Nejprve jsem si myslela, že řádili nějací vandalové, ale pak jsem si všimla maminčina oblíbeného keře růží. Celý se chvěl, jako by bylo zemětřesení.
„Co to s tím keřem je?“ slyším za sebou sousedku, „takhle se chvěje od rána, co jsem vedla děti do školky.“ Když jsem se vrátila z města, čekalo mě další překvapení na balkoně – a stejné pak i u maminky v pokoji.
Skomíraly žalem
Všechny rostliny ležely ve svých květináčích zvadlé. Zděšená jsem běhala po bytě a zalévala je. Pak jsem chytla tu nejvzácnější a běžela s ní do blízkého květinářství.
„Umírají smutkem,“ řekla mi v něm žena za pultem. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Ani ten keř před domem jsme nedokázali zachránit.
Alena (61), Třebíč
