Když zavřu oči, pořád ji vidím, jak stojí před domem a mává mi. Naposledy. Bylo nám tehdy deset a musely jsme se rozdělit.

Byly jsme nejlepší kamarádky. Sedávaly jsme spolu v lavici, o přestávkách si šeptaly tajemství a po vyučování chodily kus cesty domů společně. Vymýšlely jsme si, co budeme dělat, až vyrosteme.

Jednou jsme chtěly být učitelky, jindy herečky, pak zase cestovatelky. Bylo nám jedno, čím budeme. Hlavně že budeme spolu. Jenže pak přišel den, kdy mi rodiče oznámili, že se stěhujeme.

Dodnes si pamatuji, jak jsem seděla na posteli a brečela tak, že jsem skoro nemohla mluvit. Nechtěla jsem opustit svůj pokoj, školu ani ji. Rodiče mi říkali, že si v novém městě najdu kamarády. Já jim ale nevěřila.

Nová škola? Úplně jiný svět

Měla jsem jednu jedinou kamarádku a připadalo mi, že když ji ztratím, nezůstane mi vůbec nic. Nakonec jsme odjeli. Já se loučila s místy, která pro mě znamenala celý svět. A hlavně s ní. Objaly jsme se před domem a obě jsme plakaly.

Slíbily jsme si, že si budeme psát. Tehdy jsem ještě netušila, že právě ty dopisy budou v dalších letech jedním z důvodů, proč ráno vůbec vstanu z postele. První den v nové škole jsem se snažila být statečná.

Vešla jsem do třídy, pozdravila a sedla si na volné místo. Děti si mě prohlížely, jako bych byla nějaký cizí člověk, který tam nemá co dělat. Neznala jsem jejich vtipy, pravidla ani jejich malé skupinky. Cítila jsem se jako vetřelec.

Nejdřív to byly jen poznámky. Smály se mému oblečení, účesu, tomu, jak mluvím. Pak začaly přicházet přezdívky. Když jsem vešla do třídy, někdo schválně obrátil oči v sloup. Když jsem si sedla, ozvalo se šeptání. Občas mi schovaly věci.

Jednou mi někdo vyhodil svačinu do koše a smál se, že ji stejně nepotřebuji. Jindy jsem přišla ke své lavici a na ní bylo napsané něco, co se mi dodnes nechce opakovat. Nejhorší ale nebyly ty urážky, nejhorší byl ten pocit, že jsem sama.

Každé ráno mě bolelo břicho už cestou do školy. Prosila jsem v duchu, aby mi bylo špatně a mohla jsem zůstat doma. Někdy jsem se zamkla na toaletě a čekala, až zazvoní. Seděla jsem tam potichu a snažila se nedat najevo, že brečím.

Člověk se jako dítě stydí i za vlastní slzy. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně. Že kdybych byla hezčí, chytřejší nebo zajímavější, možná by mě polužáci nechali být. Dnes vím, že nenechali.

Dopis, na který jsem čekala

Doma jsem nic neříkala. Rodiče měli svých starostí dost a já jsem nechtěla být další problém. Každý den jsem si sundala bundu, usmála se a tvrdila, že škola byla v pořádku.

Nebyla. Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela, co jsem zase udělala špatně. Někdy jsem plakala do polštáře, aby mě ale nikdo neslyšel. Ráno jsem si otřela oči, učesala se a znovu šla mezi děti, kterých jsem se bála.

Jediné, co mě tehdy drželo nad vodou, byla moje kamarádka z původní školy. Začaly jsme si psát. Nebyly to žádné dlouhé dopisy plné moudrých slov, psaly jsme si o úplných hloupostech.

Co jsme dostaly k obědu, kdo koho ve škole naštval, jakou písničku jsme slyšely v rádiu nebo co bychom si koupily, kdybychom byly spolu. Jenže nebyly a ty dopisy pro mě znamenaly všechno.

Když jsem měla nejhorší den, večer jsem se dívala do schránky. Někdy dopis nepřišel a já byla zklamaná. Když se ale objevila obálka s jejím rukopisem, měla jsem pocit, že někdo otevřel okno v místnosti, kde už dlouho nebyl vzduch.

Právě díky těm dopisům jsem si začala uvědomovat, že možná nejsem taková, jak mi tvrdily děti ve škole.

Už jsem mohla dýchat

Když jsem nastoupila na střední školu, všechno se změnilo. Nebylo to dokonalé, ale nikdo mě tam nebral jako terč. Našla jsem si nové spolužačky, začala jsem se smát a pomalu jsem přestala čekat, odkud přijde další posměch.

S mou kamarádkou jsme si ale psaly dál. Samozřejmě jsme si pořád slibovaly, že se konečně uvidíme. „Až budeme starší. Až budu mít prázdniny.“ Vždycky jsme měly nějaké „až“.

Jenže ona si našla práci, já také. Pak přišli partneři, děti, domácnost, starosti, nemocní rodiče. Bydlely jsme od sebe daleko.

Nemoc nás spojila

Bylo mi čtyřicet, když mi jednoho dne zablikala na telefonu zpráva. Několikrát jsem si tu jednu větu přečetla, protože jsem jí nejdřív nerozuměla. Napsala mi, že má rakovinu. Najednou bylo všechno ostatní malicherné.

Všechny naše odklady, povinnosti, roky, během kterých jsme říkaly, že se někdy uvidíme. Tentokrát jsem jí napsala: „Uvidíme se. A tentokrát žádné až.“ Sedly jsme si naproti sobě po tolika letech.

Bylo zvláštní vidět dospělou ženu a zároveň v ní okamžitě poznat tu malou holku, která mi kdysi mávala. Mluvily jsme celé hodiny. A samozřejmě jsme se dostaly i k mým dopisům. Řekla mi, že si dodnes pamatuje, jak moc chtěla, abych věděla, že na mě nezapomněla.

Já jí zase řekla, že právě její dopisy mě v nejhorších letech držely nad vodou. Rozplakala se. Já také. A v tu chvíli mi došlo, že některá přátelství nepotřebují každodenní kontakt, aby přežila. Je to už pětadvacet let od našeho prvního setkání po dlouhé době.

Plánovaly jsme, že se budeme vídat pravidelně, a možná by se to i stalo. Jenže ačkoliv poprvé rakovinu překonala, podruhé už svůj boj nevyhrála. Když zemřela, vytáhla jsem krabici se všemi jejími dopisy. Občas si některý z nich přečtu. A vždy mám na chvíli pocit, jako by tu zase byla.

Renata L. (65), Blansko