Toužila jsem mít na hlavě bohatou hřívu, a tak jsem si koupila příčesek. Od té chvíle mě pronásledovali duchové.

Mívala jsem nádherné, dlouhé a husté vlasy. Nevím, kde se stala chyba, ale vlasy mi začaly náhle řídnout a padat. Byla jsem z toho zoufalá. Bojovala jsem proti té pohromě vším.

I když to okolí stále nepoznávalo, manžel si už mého defektu na kráse všiml a začal si mě dobírat. Před ostatními lidmi se mi problém ale dařilo skrývat. Zatím!

Firemní večírek

Pak se blížil firemní večírek a já chtěla vypadat hezky. Na přípravě jsem si dala záležet – kosmetický salon, nehty, nové šaty. A k tomu mi padl do oka příčesek. Byl z pravých vlasů, zajímavě kombinovaný.

Když jsem si ho vyzkoušela, moc mi slušel. Světlé vlasy měly stejný odstín i kvalitu jako ty mé. Těšila jsem se, jak v něm ten večer zazářím.

Nemohla jsem se pohnout

Domů jsem přišla až ráno a cítila jsem se báječně. Spala jsem až do odpoledne, kdy se vrátil z práce manžel. K večeru jsme vyrazili na procházku a poseděli v naší oblíbené vinárně. Domů jsme se vrátili před půlnocí a usnuli kolem jedné. Spalo se mi špatně.

Trápily mě divné sny. Všude kolem byla tma a já cítila strach. Z neznáma, z temnoty a samoty. Byl to stísněný pocit, jako bych byla v nějakém malém prostoru. Občas mi něco přeběhlo po těle a já se nemohla pohnout.

Když jsem se z té noční můry probudila, bylo kolem sedmé ráno. Manžel ležel vedle mě, což mě překvapilo. Do práce měl vstát už před hodinou. Chtěla jsem ho probudit, ale zjistila jsem s hrůzou, že se nemohu pohnout.

Moje duše byla při vědomí, ale tělo stále spalo. A tu jsem je najednou uviděla… V nohou mé postele seděly dvě postavy. Žena měla dlouhé plavé vlasy a muži spadaly tmavé kudrny až na ramena. Dívali se na mě upřeně a nenávistně.

Chtěla jsem křičet na manžela, ať se probudí. Vtom jsem si ale uvědomila, že to jsou duchové. Hrozně jsem se bála! Co chtějí? A pak mi to došlo! Můj bože! Měli přesně takové vlasy, z jakých jsem si pořídila příčesek! Ostříhali snad vlasy mrtvým?

Slzy se mi vhrnuly do očí. Bylo mi to najednou moc líto. Hleděli na mě, jak brečím. Pak se podívali na sebe, asi se jim mě zželelo, zvedli se a šli.

Zapálili jsme svíčku

Moje strnulost pominula, vyskočila jsem z postele, abych vzbudila manžela. Zděsil se, že zaspal. Jeho mobil byl vybitý, i když jej večer nabíjel. A můj taky. Nedokázali jsme si to vysvětlit.

Vyprávěla jsem mu pak svůj příběh a společně jsme došli k názoru, že za ty dva duchy zapálíme večer svíčku a popřejeme jim klidu. Od té doby se už neukázali. A příčesek? Stále ho mám doma, ale na hlavu jsem si ho už nikdy nenasadila.

Erika T. (61), Praha