Hráli jsme ping-pong na půdě chalupy. V jednu chvíli se mi zakutálel míček mezi krabice. Zvláštní bylo, že mi ho někdo hodil zpátky.

Když mi bylo čtrnáct let, teta se strýcem pozvali naši rodinu k sobě na chalupu. Bylo to pohádkové místo. Velká dřevěná chalupa, kde se člověk cítil dobře. Dole v obýváku měli krb, u kterého byla radost sedět.

V prvním patře se nacházely tři pokoje, v jednom z nich jsme s našima byli ubytovaní. Ve druhém patře bylo sociální zařízení a strýcova pracovna. Měli ještě půdu, kterou ale neobývali. Nacházelo se tam jen nějaké harampádí.

Pinčesový turnaj

Bratranec Viktor si vyškemral, aby mu rodiče pořídili na půdu pingpongový stůl, kde měřil síly se svým starším bratrem. Ten v době našeho pobytu nebyl doma, takže Viktor vyzval na souboj mě. Půda působila tajemně.

Bylo v ní jen jedno okno, přes které se sotva dostalo dovnitř světlo. I přes den jsme museli svítit, abychom na hru viděli. Pinkali jsme si skoro každý den. Jeden z nich mi ale utkvěl v paměti proto, že se stalo něco mimořádného.

Viktor nám došel pro pití a nějaké jídlo a já zůstala na půdě sama. Pinkla jsem míček ze stolu a ten se odkutálel za krabice. Položila jsem pálku a šla pro něj. Než jsem ale na místo dorazila, míček z krabic sám vyskočil.

Tedy, vypadalo to spíš, jako by za krabicemi někdo seděl a míček mi hodil. Dráha letu tomu jasně napovídala. Navíc mířil přímo na mě, takže jsem ho dokázala chytit. „Páni,“ vydechla jsem. Nenapadlo mě nic lepšího než míček znovu hodit do krabic.

Chvíli jsem vyčkávala, co se stane. Pak se scéna opakovala. Míček jako kdyby mi někdo hodil zpět. „To není náhoda,“ řekla jsem si a šla blíž k místu, odkud vyletěl. Nevím, co jsem čekala – že tam bude někdo sedět na bobku a házet mi balonek? Možná. Nikdo tam ale nebyl.

Tajemství z minulosti

Přišlo mi to sice děsivé, ale také zajímavé. Míček jsem hodila na jiné místo za skříň. Za krabicemi to zašustilo, půdou se rozezněly kroky, které jako by přešly ke skříni. Pak na mě míček zpoza skříně znovu vyskočil.

„Úžasný,“ zašeptala jsem a opřela se o stůl. Když se Viktor vrátil s občerstvením, nevěděla jsem, jestli mu to mám říct. ,,Ty máš výraz, jako bys viděla ducha,“ pronesl v legraci. „No, možná viděla,“ odvětila jsem.

,,Jestli tě zajímá, kdo tady je, tak já to nevím,“ promluvil. „Takže se ti to také stalo?“ divila jsem se. „Děje se to pořád. Našim jsem nic neřekl, jak je znám, nevěřili by mi,“ svěřil se. „Ptal jsem se babičky, zda neví, kdo tady dřív bydlel.

Prozradila mi, že chalupu vlastnila nějaká početná rodina. Měli jedno postižené dítě, které zde schovávali. Jednoho dne zde nešťastnou náhodou zemřelo. Co je na tom pravdy, ale nevím,“ vysvětlil mi bratranec a já zatajila dech. Dále jsme po ničem nepátrali. Zůstalo to naším tajemstvím.

Adéla K. (53), České Budějovice