Když mi zemřel táta, zůstala jsem sama. Chodila jsem si s ním povídat na hřbitov. Dvakrát týdně. Bylo mi tam dobře.

Mám ráda předjaří, kdy na řekách plují ledy a babičky na náměstích prodávají kytičky sněženek. Vyrůstala jsem jenom s tátou, který mi vždy v ten čas sněženky nosil.

Umřel, když mi bylo devatenáct. Od té doby jsem se nedokázala podívat na prodavačky sněženek, aniž bych neměla oči plné slz.

Měla bych si někoho najít…

V našem tmavém bytě s vysokými stropy, kam se skrze staré lípy před okny nedokázalo prodrat slunce, jsem pak zůstala sama. Na celém světě jsem neměla nikoho, bylo to hrozně smutné. Bylo mi jasné, že bych si někoho měla najít, jinak se zblázním. Jenomže koho?

Muži, kteří se kolem mě pohybovali, mi připadali nepoužitelní. Prodávala jsem v domácích potřebách, tam vlastně ani žádní muži nebyli, když tedy nepočítám pětašedesátiletého skladníka s obrovským pivním břichem. A tak jsem byla sama ještě ve třiceti.

Každou neděli a středu jsem chodila tátovi na hrob a jedině tam jsem si pořádně popovídala. Když jsem takhle jednou leštila jeho fotografii v kulatém rámečku, měla jsem pocit, jako by po mně znepokojeně loupl očima.

Určitě se mu nelíbilo, že jsem stále sama, takhle by to rozhodně nechtěl. Sedla jsem si na lavičku u hrobu a dívala se, jak mě táta z fotky na náhrobku starostlivě pozoruje. Zdálo se mi, jako by zavrtěl hlavou.

Rána do hlavy

Drobně sněžilo, foukal ledový vítr. Pak jsem se příšerně lekla! Zaječela jsem. Jako by po mně někdo něco hodil. Cosi mi spadlo na hlavu, byl to kus ptačího hnízda. Protože bylo pozdní odpoledne a šero, působilo to strašidelně.

Skoro jako vzkaz od mrtvého. Dalo se to přeložit jako: potřebuješ ránu do hlavy, aby ses už konečně vzpamatovala. Na tu ránu do hlavy jsem myslela, i když jsem ze hřbitova odešla.

Nohy jako kdyby mě samy vedly na náměstí, do krámku pod věží, kde měla své království stará Bláhová, prodávala květiny.

Neznámý muž

Když jsem vzala za kliku, zařinčel zvonek. Vdechla jsem tisíc a jednu vůni a chvíli se cítila šťastná. Místo vdovy Bláhové se však za pultem objevil neznámý muž. Trhla jsem sebou, proto řekl s příjemným úsměvem: „Nelekejte se, máma si jenom někam odběhla. Já jsem syn.“

Protože jsem stále koukala jako Alenka v říši divů, rozhlédl se a najednou v ruce držel kytičku sněženek: „Tady máte, jako omluvu za to leknutí.“ V té chvíli bylo jasno. Poslal mi ho táta.

Anna K. (64), jižní Morava