S Luďkem jsme žili aktivně. Milovali jsme tanec, toulky po horách, cestování. Pro svoji vášeň jsme se vzdali i dětí. Chtěli jsme žít jeden pro druhého.

V šedesáti letech jsme měli formu jako třicátníci. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy Luděk chytil infikované klíště. Luděk nikdy nepatřil k těm mužům, kteří by brečeli nad tím, že mají rýmu nebo zvýšenou teplotu.

Byl to pořádný chlap, kterého jen tak něco nepoložilo. Lékaře navštěvoval pouze v rámci preventivních prohlídek. Byl totiž díky zdravému životnímu stylu ve skvělé formě.

Někdy jsem se až musela smát, když jsem potkala kamarádky ve svém věku. Táhly za sebou své starouše. Zatímco jejich muži chřadli, šedivěli a plešatěli, můj Luděk zrál jako víno.

Prostě mě okouzlil

Dali jsme se dohromady kdysi dávno na jedné taneční zábavě. Jinde bych si ho možná ani nevšimla, ale když jsem viděla, jak tančí polku, musela jsem to s ním zkusit. Vyzvala jsem ho k tanci. S nikým se mi v životě netančilo tak krásně!

Byl to skutečně přirozený talent. Tehdy nepatřil k hezounům, spíše bych ho označila za ošklivé káčátko. Měl ale obrovské charisma, které mi učarovalo.

Šťastní ve dvou

Tančili jsme spolu životem. Procestovali jsme Čechy, občas vyrazili na taneční zábavu. Zkrátka jsme žili aktivně. Šlapání po horách nás naplňovalo víc než představa dětí. Rozhodli jsme se, že rodinu nechceme. Život nabízel tolik možností.

Měli jsme malý byt a koupili si ještě chatku, kam jsme se s oblibou uchylovali mezi cestami za hranice všedních dní.

Stále aktivní

Mohu s klidem na duši říct, že jsem si život po Luďkově boku užívala. Okolí nás obdivovalo, že i s příchodem šedesátých narozenin jsme stále tak aktivní. Přiznám se, že mi takové lichotky dělaly dobře.

Necítila jsem se ještě stará. Luděk řádil jako dvacetiletý kluk. Nikdy by mě nenapadlo, že se během krátké doby všechno změní.

Nevstal z postele

O jednom víkendu jsme si z lesa přinesli vedle hub i klíště. Luděk měl svoji osvědčenou metodu, jak ho vyndat. Zkrátka ho vzal mezi prsty a vytrhl. ,,Moje mamka to tak dělala vždycky,“ tvrdil. Mně se to nezdálo, ale budiž.

Nebylo to první ani poslední klíště, které měl. Když mu místo zarudlo, nijak to neřešil. Bohužel nezbystřil ani ve chvíli, kdy měl teplotu. „To bude nějaká viróza,“ okomentoval svůj stav. Jenže k teplotě se záhy přidaly urputné bolesti hlavy.

To už se nám nezdálo. Lékaři pak manželovi sdělili, že se nakazil klíšťovou encefalitidou. Začal trpět závratěmi a nebyl schopný řídit auto. Aby toho nebylo málo, od té potvory chytil i borreliózu.

To jsme zjistili až ve chvíli, kdy nemohl vstát z postele. Luděk dnes už není ten aktivní muž, který mě provádí po horách a ukazuje mi západy slunce. Leží na posteli a jsou dny, kdy sám ani nevstane.

Spolu navždy

Naše životy se změnily. Vše musíme plánovat podle toho, jak se Luděk cítí. Můžeme vyrazit do divadla, to ano. Ale už se nám mnohokrát stalo, že jsme museli po pár minutách odejít. Luďka rozbolela hlava tak, že nemohl ani mluvit.

I když vím, že už si spolu polku nikdy nezatančíme a že na kola ve sklepě se bude jen prášit, svého muže neopustím. Zažili jsme spolu tolik skvělých let, že i když je nyní skoro nemohoucí, budu po jeho boku stát do poslední chvíle.

Anežka P. (68), Tábor