Znala jsem o tom lese mnoho hrůzostrašných historek. Rozhodla jsem se ho tedy i s dětmi prozkoumat. Předčil veškerá má očekávání.

Byl to les, který naháněl hrůzu už našim předkům. Vázalo se k němu hodně legend, všechny spojovalo hrůzostrašné hrobové ticho v lese, pocit, že se na člověka dívají tisíce očí ze všech stran a také zvířata, která občas z lesa vyběhla a chovala se agresivně.

Taky tam prý byl strom oběšenců. Jako dítě jsem ty strašidelné legendy o lese poslouchala se zatajeným dechem.

Jdu na houby

Když jsem byla větší, začala jsem se těm historkám smát, a v dospělosti jsem tomu už nevěřila vůbec. Nikdy jsem v tom lese ale nebyla, abych si udělala vlastní obrázek. Jako malá jsem se ho bála a vyhýbala se mu. Babiččina chalupa stála přitom nedaleko.

Ale když jsem k babičce po letech přijela – už jsem byla vdaná a měla dva kloučky na prvním stupni základní školy – na strašidelný les jsem si rychle vzpomněla. Mým synům se rozzářily oči a hned se začali své prababičky vyptávat.

Ta si nenechala ujít příležitost, aby ty malé děti pořádně postrašila. K těm povídačkám, které jsem znala, si přidala ještě další – o zježených veverkách a houbách, které v tom lese poskakují přes pařezy.

„No to je cirkus,“ ohodnotil to můj muž a vytratil se ven k autu, že na něm musí něco nutně opravit. „A co houby?“ zeptala jsem se, „rostou tam?“

Babička zdvihla varovně prst, že jich tam je plno, protože tam nikdo z místních nechodí. Sebrala jsem košík v předsíni, oba synky a vyrazila ze dveří. „Nechoďte tam!“ kvílela za námi babička zoufale.

Hrobové ticho

Nemohla jsem si pomoct, do těch míst jsem se musela vypravit. Hned zkraje lesa jsme našli několik pěkných babek a křemenáčů. To nás navnadilo tak, že jsme šli dál a dál do lesa, až jsem si uvědomila, že je kolem nás až podivné ticho.

Bylo opravdu hrobové, jak říkaly legendy. Rozhlížela jsem se kolem a snažila si uvědomit, jakým směrem jsme se vydali „Nebojte, děti,“ řekla jsem, „všechny cesty vedou z lesa ven, vždyť není velký!“

Jenže ať jsme vyrazili kamkoli, chodili jsme stále dokola, jako bychom překročili bludný kořen. „Maminko, já mám strach,“ začal jako první Kubík.

Starší Matěj mlčel, ale bylo vidět, že se taky ustrašeně rozhlíží. Posadila jsem se na pařez a přemýšlela. Nevím, jak dlouho bych tam seděla a přemýšlela, kdyby najednou nezašramotilo houští nedaleko nás.

Kdo nás vyhnal?

Vyrazil z něj divočák, a než jsme se vzpamatovali, zmizel v jiném houští. Ani si nás nevšiml, choval se, jako by se něčeho lekl. Hned poté se ozvalo zahoukání. A pak se proti nám vyřítila obrovská postava s divým řevem.

Nečekala jsem ani vteřinu, chytla děti a běžela, jako by mi za patami hořelo. Horem dolem, občas jsme upadli, pak rychle vstali a utíkali dál, neohlíželi jsme se. Najednou jsme byli z lesa venku. Košík s houbami zůstal v lese. Nevraceli jsme se pro něj.

Běželi jsme dál po pěšině k babiččině chalupě. Tam jsme vletěli jako velká voda a děti vyprávěly, že nás honil divý muž, nebo možná dokonce hejkal či strašlivý pán lesa. Já jsem tomu samozřejmě nevěřila, ale kdo to byl, to taky nevím.

Možná někdo z místních, kdo si dělá po léta z lidí dobrý den, aby byly všechny houby v lese jeho? Kdo ví… Každopádně já tam už nikdy nepůjdu.

Alena (60), Opava