Když se mi narodil první syn Martin, měla jsem pocit, že mi život konečně začíná dávat smysl. Ten se však ztratil, když přišlo tolik tragédií.

Martin byl zdravý a nádherný. Pamatuji si, jak jsem ho poprvé držela v náručí a měla pocit, že už nemůžu být šťastnější. S manželem jsme tehdy plánovali budoucnost, mluvili o domě, zahradě a dalších dětech.

Byli jsme obyčejná rodina, která chtěla žít normální život. Když byly Martinovi čtyři roky, narodilo se nám druhé dítě. Daniel.

Něco nebylo v pořádku

Už jako miminko byl jiný. Méně se hýbal, neudržel dlouho hlavičku a pořád působil slabě. Doktoři mě nejdřív uklidňovali, že každé dítě je jiné a že se všechno dožene. Jenže nedohnalo. Začalo kolečko po vyšetřeních.

Dodnes si pamatuji ten den, kdy nám lékař řekl, že jde o vážné svalové onemocnění, které se bude postupně zhoršovat. Seděla jsem tam a vůbec nechápala, co mi vlastně říká.

Jen jsem slyšela slova jako ochabování svalů, ztráta pohybu a nevyléčitelná nemoc. Daniel postupně přestával chodit. Nejdřív se jen více unavil, pak už nezvládl schody a nakonec skončil na vozíku. Dnes už je odkázaný jen na lůžko a pomoc druhých.

Manžel to nezvládl

Nejtěžší pro mě ale nebyla ani samotná nemoc. Nejhorší bylo sledovat, jak se nám rozpadá rodina. Můj muž se začal měnit. Chodil déle z práce, doma byl podrážděný a s Danielem skoro netrávil čas. Často jen seděl a díval se do zdi.

Jednoho dne mi oznámil, že už takhle dál žít nechce. Prý je toho na něj moc a potřebuje začít znovu. Odešel. Prostě si sbalil věci a zmizel z našeho života.

Nechal mě samotnou se dvěma dětmi, z nichž jedno bylo těžce nemocné. Starala jsem se o Daniela a snažila se držet pohromadě aspoň kvůli Martinovi. Ten byl moje opora. Pak přišel telefonát, který mi obrátil život znovu naruby.

Martin měl v devatenácti letech vážnou nehodu. Jel s kamarády autem a skončili mimo silnici. Když jsem přijela do nemocnice, lékař mi řekl, že poranění páteře je velmi vážné a že už nikdy nebude chodit.

Ptám se proč

Dnes mám doma dva syny, kteří jsou odkázaní na pomoc druhých. Jeden se nemůže hýbat kvůli nemoci, druhý kvůli nehodě. Dnes už musím mít na pomoc pečovatele.

Ale dokud to jde, nejvíc se snažím obstarat sama. Stejně však, když večer ležím v posteli, přemýšlím, čím jsem si tohle (ne)zasloužila.

Znám lidi, kteří celý život ubližují druhým a stejně jsou zdraví, mají rodiny a normální život. A pak jsem tu já. Snažila jsem se být slušný člověk, přesto mám pocit, že mi život vzal úplně všechno.

Blanka T. (62), Opava