Nikdy jsme s manželem nemuseli řešit žádné zásadní problémy, vše jsme zvládali na jedničku, nebo přinejhorším na dvojku. Vše, až na tchána. Tomu manžel musel rázně domluvit.

Musím říct, že mám báječného manžela, zaplaťpánbůh za něj. Čas ukázal, že je spolehlivý, věrný a pracovitý. Neměli jsme to vždy jednoduché, zpočátku jsme bydleli v paneláku s mými rodiči v jejich třípokojovém bytě, dokonce se nám tam i narodilo první dítě.

Pak jsme se přestěhovali do garsonky po manželově babičce, nakonec jsme si svépomocí postavili menší domek. Nebylo to jednoduché, chodit do práce, starat se o děti a stavět dům.

Všechno jsme zvládli. Vše, včetně toho, co se dělo v manželově rodině. Měl totiž trošku zvláštního tatínka, který nenechal na pokoji žádnou sukni. Občas jsem si říkala, jestli to už není spíš duševní nemoc než jenom běžná záliba v ženách.

Nechápu, jak to tchyně dokázala snášet. Byla to taková distingovaná dáma, a on jí dělal ostudu. Naštěstí byl můj muž jiný, otcovu posedlost nezdědil.

Ale trpěl tím od dětství, dokonce mi vyprávěl, že ho otcovy milenky vodily k holiči, do cukrárny, někdy i k lékaři, když povedený tatínek neměl čas.

Tchyně nejspíš dělala, že nic neví, připadalo jí to jako nejlepší řešení. Čas v tomto případě nic nevylepšil ani neuklidnil, tchán stále řádil jako zamlada.

Svatá žena

Zažila jsem situaci, kdy se slavily tchyniny kulaté narozeniny. Bylo to v restauraci, přítomna byla celá rodina včetně dětí. Servírka, která nás v narozeninovém salonku obsluhovala, byla velice půvabná: mladičká slečna s dlouhýma nohama.

Když ji tchán přede všemi, dokonce i před manželkou, která zrovna rozbalovala dárek, pozval na rande, neudržela jsem se a vyjekla. Tchyně naopak předstírala, že nic neslyšela. Svatá žena. Jednou jsme byli s tchánem sami v chatě. Nevím, jak se to stalo, myslím, že všichni ostatní zrovna jeli nakoupit.

Placatá lahev

Nikoho nenapadlo, že by vilný děd mohl „vyjet“ i po mně. Želbohu se od rána posilňoval z placaté lahve a zřejmě mu už bylo všechno jedno. Zalévala jsem zrovna květiny na zahrádce a nic zlého netušila. Byla jsem opravdu vyděšená, protože mě honil po trávníku.

V té klíčové chvíli se ovšem vrátil zbytek rodiny, všichni slyšeli mé zoufalé volání o pomoc. Jeho syn, můj muž, se s ním dal do rvačky, která skončila tchánovou zlomenou rukou. Újma na zdraví jako by v něm probudila zbytky zdravého rozumu.

Omluvil se mi a navždycky mě nechal na pokoji. Hlavní pro mě ale bylo, že se omluvil i své ženě a začal opravdu sekat latinu. Konečně si uvědomil, jaký poklad doma má. A je pravda, že ten incident pomohl i mně uvědomit si, jakého mám skvělého manžela. Vždy se mě zastane, a neváhá se kvůli mně postavit třeba i vlastnímu otci.

Ivana (61), jižní Morava