Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když o něco starší. Ony však mohou mluvit, já ne.
Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta hlasu. Něco uvnitř mě řeklo „dost“.
Stačilo jedno přepadení
Přestala jsem mluvit. Ne že bych nechtěla, ale nešlo to. Slova zůstávala uvnitř, jako by mezi nimi a mým hrdlem byla zamčená brána. Lékaři toto zhodnotili jako psychogenní afonii.
Ztráta hlasu způsobená traumatem. Byla jsem přepadena, ale o hlas jsem přijít nechtěla. Jenže mluvit nešlo, i když jsem se snažila. Lidé to nesli různě.
Někteří si mysleli, že jsem se zbláznila, jiní se mi snažili pomoct. Já si mezitím zvykla a psala jsem na lístečky, ukazovala prsty, usmívala se. Smích, to jediné, co ze mě vyšlo nahlas.
Co mohu ještě dělat?
Začala jsem si denně přehrávat staré nahrávky. Volání vnoučat, recepty, co jsem kdysi četla do mikrofonu nebo jen obyčejná slova, která jsem namlouvala dětem. Ještěže tak.
Jednou jsem si pustila nahrávku, kde jsem četla noviny nahlas, protože moje vnučka chtěla diktát. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chybí ten hlas. Ne kvůli druhým, ale kvůli mně. Chyběla mi moje vlastní zvuková podoba. Moje já.
Ticho léčí? Jak kdy…
Lidé si myslí, že ticho je klid. Že léčí, se říká. Ale já vím, že ticho může křičet. Dokáže být ostré, nepříjemné, jako kdyby vám někdo uvnitř hlavy pořád dokola opakoval to, co nechcete slyšet. To způsobuje sevření ticha. Zvykla jsem si tedy vnímat jinak.
Pozorovat výrazy, ruce, pohledy. Naučila jsem se číst mezi řádky řeč těla. Každý večer před spaním jsem si do polštáře šeptala slova, která nikdo neslyšel, jen já.
Dnes jsem si sedla do parku a vzala diktafon. Přiložila jsem ho k ústům a snažila se říct jediné slovo. Třeba jen „ahoj“ nebo jen svoje jméno. Rty se pohnuly. Nic víc.
Stiskla jsem tlačítko, nahrála ticho a pak ho přehrála. Zvuk šumění stromů, vzdálený dětský smích, projíždějící kolo. Ale můj hlas tam nebyl. Zase ne.
Já se zkrátka nevzdávám
Poslouchala jsem tu nahrávku několikrát. A čím víc jsem ji přehrávala, tím víc jsem cítila, že ten hlas možná už zůstal v minulosti. Neztratil se, jen přestal chtít být slyšet. Možná se už nikdy neozvu. Možná tohle je můj nový způsob bytí.
Bez hlasu, jen s myšlenkami, co krouží uvnitř. A přesto, každý den znovu vstanu, sednu si, zapnu nahrávání a čekám. Ne na zázrak, ale na to, až si zvyknu, že už nemusím nic říkat. I to může pomoci zkrátka jen žít. A to musím.
Olga T. (73), Poděbrady
