Seděla jsem v parku a četla jsem si, když ke mně přistoupil neznámý muž. Znal nejen moje jméno, ale dokonce i moji budoucnost.

Mohou někteří lidé opravdu vědět, co se stane? Já věřím, že ano. Před mnoha lety jsem se totiž na vlastní kůži přesvědčila o tom, že existují lidé, kteří znají náš osud na léta dopředu.

Náhodou jsem při jedné procházce narazila na neznámého podivného muže, který mi řekl, že ví všechno. A asi to tak opravdu bylo. Neuvěřitelná příhoda měla po letech totiž svoje rozuzlení.

Odmítala jsem uvěřit

Když mi bylo devatenáct let, stala se mi podivná věc, které jsem dlouhá léta nevěřila. Vzpomínala jsem na ni jen jako na něco zvláštního, co se nedá nijak rozumově vysvětlit.

O to víc jsem byla překvapená, když se všechno o několik desítek let později potvrdilo.

Moje oblíbené místo

Potkala jsem tehdy v jednom odpoledni dva muže. Jeden z nich je dnes mým manželem, toho druhého jsem viděla pouze tenkrát. Stalo se to během hezkého jarního dne. Ráda jsem si v té době chodila číst knížky do parku u jezera.

Spojila jsem to pokaždé s příjemnou procházkou. Měla jsem tam vyhlédnutou lavičku v místě, kam skoro nikdo nechodil. Proto jsem se tvářila dost nepříjemně, když se k mé lavičce přiblížil muž asi kolem pětačtyřiceti let.

Mlčky mě pozoroval

Byl oblečený celý v černém a působil tajemně. Upřeně se na mě díval. Nebyl vysloveně nesympatický ani z něj nešel přímo strach, ale byl prostě zvláštní. A navíc jsem chtěla být prostě sama. Neměla jsem náladu si s kýmkoli povídat.

Chtěla jsem být sama

Když se dovolil, jestli si smí přisednout, začala jsem se bát, že mě bude nějak obtěžovat. On mi to viděl na očích a hned mě začal ujišťovat, že nemá v úmyslu mě rušit, jen si prý chce na chvíli odpočinout.

Svolila jsem, přesto mi jeho přítomnost vadila a rozhodla jsem se, že se raději vrátím domů. Vstala jsem, že si sbalím své věci a půjdu, když mě ten muž šokoval. Řekl, že doma je jen otec, který je rozčilený, protože řeší rozbité auto.

Řekl, že ví všechno

Překvapeně jsem se na muže podívala. Nechápala jsem, jak tohle může vědět. Je to snad někdo, kdo mě sleduje? Mám se tedy opravdu bát?

On se mi podíval do očí a prohlásil, že ví úplně všechno. Nesnažil se mi ten názor vnucovat, prostě to pronesl jen tak mimoděk, jako by to byla samozřejmost.

Znal moje jméno

Dodala jsem si odvahy a trochu ironicky se zeptala, jestli tedy ví i něco o mém budoucím životě. Nečekala jsem odpověď, on však odvětil, že ano, a řekl, že mi hned někoho ukáže.

Najednou k lavičce přicházel další muž, jako by se vynořil odnikud. Přistoupil k nám. Ten tajemný člověk nás představil a já zažila další šok z toho, že ví, jak se jmenuji.

Můj osudový partner

Onen příchozí byl asi stejně starý jako muž v černém. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Roman. Měla jsem nutkání štípnout se, jestli se mi to všechno jen nezdá, tím spíš, že Roman najednou zmizel.

Muž v černém obleku mi pak řekl, že jsem spatřila svého osudového partnera. Potkám ho prý ovšem až za hodně dlouhou dobu.

Byl prostě pryč

Měla jsem z toho všeho zamotanou hlavu. Najednou se mě zmocnila neobvyklá únava. Dosedla jsem na lavičku a na chvíli jsem ztratila vědomí. Jakmile jsem se probrala, tajemný muž v černém byl pryč.

Byla jsem z toho celá zmatená a nevěděla, co si mám myslet. Nikomu jsem se o té divné příhodě nezmínila, protože jsem tušila, že by tomu stejně nikdo nevěřil.

Rozvod po dvaceti letech

Život šel dál, přišly důležitější věci, a to jarní odpoledne postupně zmizelo z mé paměti. V dvaadvaceti jsem začala chodit s jedním klukem, po roce jsme se vzali a měli jsme pak postupně syna a dceru.

Myslela jsem si, že budu s manželem do konce života, ale po dvaceti letech jsme se rozvedli kvůli jeho nevěře. Hodně mě to vzalo a uzavřela jsem se před světem. Zejména vůči mužům jsem byla hodně opatrná a odmítala jsem si kohokoliv pustit k tělu.

Setkání v kavárně

Pak jsem jednou odpoledne šla na kávu s novou kolegyní z práce, se kterou jsme si docela dobře rozuměly. V kavárně si všimla jednoho svého známého a zavolala ho k nám.

V tu chvíli jsem málem omdlela. Najednou se mi propojila současnost s tím dávným setkáním u lavičky. Bez jakékoliv pochybnosti jsem v tom muži poznala onoho Romana. Vypadal přesně jako tenkrát.

Vysvětlení nemám

V první chvíli jsem mu chtěla říct, kdy a kde jsme se setkali, ale uvědomila jsem si, jak hloupě by to znělo. Každopádně jsme se do sebe s Romanem zakoukali a domluvili si rande.

Dopadlo to tak, jak ten tajemný člověk v černém kdysi předpověděl. Roman je skutečně mým osudovým mužem. Neuběhl ani rok a vzali jsme se. Vysvětlit si to ale doteď nijak nedokážu.

Pavlína D. (60), Rychnov nad Kněžnou