Úplněk mě omámil, byla jsem tak fascinovaná, že jsem kráčela vstříc nebezpečí. Naštěstí mě zachránila čistá duše.

Maminka po otcově smrti prodala můj rodný dům v údolí. Koupila jej jistá firma a krátce nato nad romantickým údolím postavili obludný most. Kromě toho, že hyzdí celé okolí, přitahuje k sobě od začátku neštěstí.

Dějí se zde podivné nehody a nešťastné duše zde dobrovolně končí svůj život. A pod tím „mostem sebevrahů“, jak mu přezdívají někteří místní, stojí stále dům, který kdysi patřil naší rodině. Dnes je opuštěný.

Vzpomínky

Kdykoli přijedu do rodného kraje, navštívím přátele a příbuzné. Nerada u nich ale spím. Raději jedu do hotelu, který tam stál už v mém dětství. Jednou se stalo, že jsem se u přátel zdržela přes půlnoc.

Vnučka Evička, která se mnou jela, v autě usnula. Když jsem projížděla kolem rodného domu, naskytl se mi nádherný pohled. Dům a celé okolí byly zality svitem měsíce.

V tom magickém světle vypadalo stavení jako za starých časů, most nad údolím byl temný a tichý. Zastavila jsem, vypnula motor, zhasla světla a vylezla z auta. Stála jsem u branky a v hlavě se mi honily vzpomínky a duše se zmocnila nostalgie.

Přelud v okně

Najednou jsem ale zpozorněla, V okně opuštěného domu jsem spatřila postavu. Stála nehnutě, až to vypadalo, že to bude zrakový klam. Určitě to je stín, říkala jsem si. Nedalo mi to, zvedla jsem ruku a zamávala.

Chtěla jsem se tak utvrdit v tom, že se ta zdánlivá bytost nepohne. Postava se ale k mému překvapení hnula, a dokonce taky mávla. Že by bezdomovec? Napadlo mě. Kdo jiný by v tom opuštěném domě byl?

Ten by ale neměl tak strnulý výraz a bledý obličej. Dostala jsem neodolatelnou chuť přelézt branku a jít se podívat zblízka. Nápad se proměnil v neodbytnou touhu, jako by mě k té postavě něco přitahovalo.

V hlavě se mi usadil hlas, který šeptal: „Jdi tam!“ Už jsem se chystala lézt, když se s výkřikem probudila vnučka. „Kde to jsme?“ rozhlížela se vyděšeně kolem. „Zdálo se mi, že tě, babičko, škrtí zlý chlap!“

Mlha nás pronásledovala

Nemohla jsem najednou udělat krok, dojít k autu a nastartovat mi trvalo věčnost. Nakonec jsme se ale rozjely. V tu chvíli se zvedla z příkopu mlha a chuchvalec podobný lidskému tělu se mi přilepil na přední sklo tak, že jsem neviděla na cestu.

Bleskurychle jsem zamkla auto zevnitř a s hrůzou si říkala: „Co to je? To přece není mlha!“ Jela jsem po paměti krokem, naštěstí jsem cestu znala dokonale. Až před hotelem se mlžný cár vznesl a letěl zpátky. Vyběhly jsme z auta a oddychly si až na pokoji.

Vnučka usnula brzy, já však nezamhouřila oči do rána. Ačkoli byl pokoj ve druhém patře, neustále mě probouzel zvuk, který připomínal ťukání na okno. Neodvážila jsem se podívat ven. Ťukání přestalo až za svítání.

Renata (64), Prostějov