Slýchala jsem v dětství, že ženy v našem rodě uměly nejen léčit bylinkami, ale také zaříkávat a vyhánět zlo z domu. Myslela jsem si dlouho, že tuto schopnost nemám.
Prapředci v mém rodě žili v té vesničce po staletí, já jsem se tam pouze narodila, a pak tam jezdila k babičce na prázdniny. Babička mi občas vyprávěla o předcích, dokonce tvrdila, že se o nich píše v místní kronice.
Když jsem byla malá, moc jsem se o to nezajímala. „Však počkej, přijde chvíle, kdy tě to zajímat bude,“ smála se babička. „Protože to máš v sobě! Jako my všichni!“ Co ale v sobě mám, jsem se nikdy nedozvěděla.
Tak uběhlo spoustu let, moje děti už měly své rodiny, když jsem začala jezdit do babiččina domku pravidelně za svým otcem. Maminka mi zemřela poměrně brzy, tatínek měl ale tuhý kořínek.
Vysedával na zápraží, pozoroval okolí a jakmile otevřela místní hospůdka, vzal hůl a tabatěrku, odpočítal si peníze, aby neutratil víc, než mohl, a jistým krokem vyrazil směr pípa.
Samé bylinky…
Nemohla jsem se dívat na to, jak tam žije sám, jen se psem, a tak jsem za ním vždycky přijela, abych mu uklidila, navařila a odvezla si jeho špinavé prádlo domů.
Otec mě vždycky vítal slovy, že bych mohla zasadit na zahradě byliny, jako moje babička. „Teď by to chtělo šnytlík!“ radil mi. „A teď mátu! Je čas zajít do lesa na podléšku!“ Smála jsem se, že ze mě babu bylinkářku neudělá.
Táta si vždycky napěchoval fajfku a mumlal něco v tom smyslu, že se uvidí! Někdy se snažila i sousedka mě trochu osvítit v duchu zahrádky, já ale byla přesvědčená, že na tyhle aktivity jsem nepoužitelná.
Starý sešit
Jezdila jsem k otci na chalupu už pátým rokem, když táta onemocněl. Ležel v posteli. Chtěla jsem zavolat lékaře, to mi ale přísně zakázal. Musím ho prý kurýrovat podle rodinných receptů. Jsou sepsány ve skříňce pod zrcadlem.
Nedal jinak, musela jsem ten sešit vyndat. Byl tlustý jako kniha. Začala jsem v něm listovat a nevěděla, kde hledat. Písmo se v něm měnilo a data některých zápisů spadaly až do devatenáctého století.
Seděla jsem tu noc dlouho, blížila se jedna hodina ráno, když jsem začala klimbat. Táta usnul a vypadalo to, že se mu trochu ulevilo. U lampičky jsem nakonec usnula i já. Zdálo se mi, že otcův pes vstal a šel ke dveřím. Asi potřebuje vyvenčit.
Sen mi pomáhal
Ve snu jsem s ním vyšla na terasu. Krásně svítily hvězdy i měsíc, a jak jsem se tak dívala na zahradu, přišlo mi, že bych mohla nasbírat nějaké bylinky. Uchopila jsem košíček a začala trhat.
„To je bazalka,“ ozval se hlas. Zvedla jsem hlavu, a viděla babičku. „A teď natrháme léčivé byliny tvému otci!“ vznášela se přede mnou a ukazovala, co trhat. Vždycky mi o té rostlině udělala přednášku.
Když jsem měla plný košík, rozplynula se. Probudila jsem se. Otcův pes ležel u mých nohou, dveře ven byly zavřené, jen košíček přede mnou byl plný bylin. Najednou jsem věděla, která je která.
Vstala jsem a začala chystat otci čaj a výluh na bolavé tělo. Léčba vyšla. Tak jsem se začala nakonec zajímat o léčitelství a postupně převzala rodinnou tradici bylinkářky.
Helena (69), Brno