Romana, má jediná dcera, uměla hodně věcí, ale najít si muže, který by ji skutečně miloval, nedokázala. Spokojila se s takovým, který se nám dnes snaží zničit život.

Nikdy jsem se nechtěla plést dceři do života, ale když jsem viděla, jaké typy mužů si Romana vybírá, měla jsem pocit, že jí musím pomoct. Už její první kluk byl šlápnutím vedle, nepoznala, že jí lže, ani to, že nevěra je jeho denním chlebem.

Říkala jsem si, že má asi růžové brýle a přes samou lásku nevidí, ale ne, ono to vypadalo, že jí chybí nějaká intuice či dokonce pud sebezáchovy – její druhá vážná známost byla totiž přes kopírák to samé.

Další partner předčil má nejhorší očekávání. Stačilo mi s ním jedno kafe a věděla jsem, že je to zdatný manipulátor, který moji holčičku dovede tam, kam bude chtít.

Proč jí koupil psa?

Ani ne po čtrnácti dnech randění jí pořídil psa. Neřešil, zda nemá nějaké alergie, neptal se, zda má ráda zvířata. Argumentoval jen tím, že jí chtěl udělat radost a vykřikoval, jak spolu budou chodit na procházky.

Dcera byla dojatá, tvrdila mi, že je to od něj hezké, ale realita jí nějak nedocházela. Nehledě na to, že pes se nastěhoval k nám, kde dcera pořád žila. Já mám zvířata ráda, ale neplánovala jsem, že se ze mě stane pejskařka.

No stala, protože venčení mladí jaksi nestíhali. Takhle to tedy začalo a bohužel to pokračovalo vesele dál. Netrvalo to ani půl roku a dcera mi oznámila, že je těhotná. „A kde budete bydlet?“ zeptala jsem se nesměle.

„Eda říkal, že nám něco sežene. Teď bydlí s kamarádem a tam se s miminem nevejdu,“ vysvětlila mi. Termín porodu se blížil a Romana stále vegetovala v dětském pokojíčku, Eda s hledáním bytu nepospíchal. Vnuk z porodnice putoval rovnou k nám.

Byt ani nehledal

Eda u nás byl často, ale na noc rád odcházel k sobě, aby si prý trochu odpočinul. „Měli byste žít jako rodina, společně,“ namítala jsem. „Snažím se, ale to víte, je to drahé a nic pořádného jsem zatím nesehnal.

Rád bych pro Romanku a miminko zajistil to nejlepší bydlení,“ lhal mi úlisně do očí. Tušila jsem, že pro změnu situace nedělá zhola nic. Proč taky, všechno za něj řešili jiní. Edu jsem upřímně nenáviděla, ale pohled na maličkého vnoučka mě vždycky zklidnil.

Pravda, manžel už trochu soptil, že na něj kvůli vnukovi nemám čas, ale vždy se mi ho povedlo nějak uklidnit. Víc než rok se však nic nedělo, následně se dcera přiznala, že je znovu těhotná.

Manžel trval na tom, že takhle to dál nejde, a já s ním musela souhlasit. „Musíte si s Edou najít vlastní bydlení!“ důrazně jsem dceři připomínala. Náš dvoupokojový byt prostě nebyl stavěný na tři dospělé, psa a dvě děti.

Dcera s tím souhlasila a slíbila, že na Edu zatlačí. Jenže on se na to konto urazil. „Křičel na mě, že se snaží, to já prý nedělám nic a ještě jsem nevděčná,“ plakala Romana. „Hlavně se nerozrušuj, musíš být v klidu, jsi těhotná,“ tišila jsem ji.

Pak jsem se párkrát nadechla a podívala se na manžela. „A táta to určitě ještě nějaký čas zvládne a já ti samozřejmě pomůžu. Ať si Eda trhne nohou!“ zakončila jsem to. Manžel koulel očima, ale nakonec jen mávl rukou.

„Však bude jednou litovat, že s dětmi nebyl, tohle normální tátové nedělají,“ pravil. Potěšil mě, že to vidí stejně. Eda byl prostě hlupák. A potvrdil to v následujících dnech a týdnech. Romanu ignoroval.

Přestal jí brát telefony, ani se neobtěžoval zastavit. „Vůbec nevím, na čem jsem, to se se mnou jako rozešel?!“ slzela. „Kašli na něj a mysli hlavně na sebe a miminko!“ radila jsem jí.

Vykašlal se na ni

Romana porodila druhého syna a Eda se stále nezajímal. Kdybych na to měla čas a nervy, přiměla bych ho aspoň platit alimenty, jenže na to mi v tom fofru nezbýval čas.

Kluci rostli jako z vody, Romana se snažila, ale všímala jsem si, že je čím dál unavenější a chodí jako tělo bez duše. „Měla bys zajít k doktorovi, nelíbíš se mi,“ připomínala jsem jí často. Ale pořád to odkládala.

Moje tušení bylo správné, když jsem ji k tomu doktorovi konečně odvlekla, bylo už pozdě. Rakovina, čtvrté stádium, bez šance na vyléčení. Stres z celé té situace se na ní hluboce podepsal, takže to šlo rychle.

„Slib mi, že se o kluky postaráte,“ prosila mě, když už jen ležela a ztěžka dýchala. „O to se nemusíš bát, děti i pes u nás mají domov,“ konejšila jsem ji a sama jen těžko potlačovala slzy. A Eda? Stále se neobtěžoval zvednout zadek a přijít.

Znovu se objevil

Pak nám Romanka umřela a přestože jsem mu nechala ve schránce parte, na pohřbu se neukázal. O Edovi jsme znovu uslyšeli až za půl roku. Ozval se jeho právník, Eda se rozhodl, že si chce vzít děti k sobě. Jestli jsem někdy běsnila, tak to bylo ten den.

„To přece nemůže myslet vážně, zničil Romanu a teď chce zničit i nás!“ šílela jsem. „Budeme potřebovat právníka a důkazy, že se nezajímal,“ zachoval si chladnou hlavu manžel. Tak teď bojujeme. O vnoučata, o která se od jejich narození staráme.

Je to absurdní a nespravedlivé, Edu podezřívám, že mu jde jen o peníze, že o své syny skutečný zájem nemá. Nikdy mu je nedám, nevěřím, že by se o ně dovedl postarat. Přišla jsem o dceru a nenechám si vzít to jediné, co mi po ní zůstalo. Navíc to bylo její poslední přání a to hodlám splnit.

Monika S. (62), Havířov