Její chování se měnilo vždycky jako počasí. Chvíli mě milovala a vzápětí nenáviděla. Otec se kvůli ní upil k smrti a matka spolykala prášky. A mně asi také už mnoho času nezbývá.

Můj život je jedna velká prohra. Ta síť, kterou jsem omotaná, mě škrtí tolik, že už nevěřím, že se mi podaří se z ní někdy vymanit.

Samota je ale pro mě horší než morová rána, a tak raději volím ty strašlivé okovy – a ty okovy se jmenují Táňa, moje starší sestra. „Podívej se na sebe, jak vypadáš!

Jak se mohlo z tak hezké holčičky stát něco tak zrůdného, jdi mi z očí, ať tě radši nevidím!“ slýchám od ní téměř každý den po celý svůj život. Připadám si tak hnusná a odpudivá, že se ani nedivím mužům, že o mě nikdy nejevili velký zájem.

Jsem svobodná, bezdětná a žiju se starší sestrou Táňou ve společném bytě. Mohla bych mít byt vlastní, ale ze samoty na mě padají takové deprese a úzkosti, že bych raději byla v pekle než sama doma.

Patří do blázince?

Když jsem si dvakrát v životě, jednou v osmadvaceti a podruhé ve čtyřiceti letech, našla přítele, ke kterému jsem se mohla nastěhovat, dostala moje sestra záchvat. Odvezli ji do nemocnice. Lékař řekl, že to je šoková reakce ze silného hysterického záchvatu.

Jak jsem byla šťastná, že se moje sestřička začala probírat. S přítelem jsem se rozešla a začalo to nanovo. Nepromluvila na mě poté celé týdny, dělala, že neexistuju. Mohla jsem mluvit, křičet, brečet… pro ni jsem prostě nebyla.

Taková byla ale vždycky a ke každému. Když jí bylo šestnáct, tak náš táta pil už denně a máma spolykala prášky. „Ona je blázen,“ řekl táta o Táně po pohřbu maminky. Tím, že mě takhle týrala, jsem na její přízni byla čím dál závislejší.

Měla totiž chvíle, kdy otočila. Začala mě najednou objímat, a já plakala štěstím, že mám zase svou milovanou sestru. Pak táta umřel na infarkt a Táňa začala brát různá antidepresiva, která polykala jako bonbony.

„Přijeď nebo si pustím plyn,“ volala mi do práce, a já měla nervy na pochodu. „Tumáš, zobni si se mnou, ono to přejde,“ podstrčila mi občas neurol nebo lexaurin. A tak jsem začala „mlsat“ s ní.

Mistr vydírání

Když jsem odmaturovala, na vysokou jsem nešla. Ráda jsem četla, tak mi přišlo jako dobrý nápad zašít se do klidu knihovny. A můj život se sestrou pokračoval.

Ne, že bych byla mužem nepolíbená, na pár známostí jsem si troufla, ale Táňa mi kladla takové překážky, že ne já, ale ti muži se se mnou často rozešli.

Kdykoli jsem měla schůzku, stále mi volala, plakala, bylo jí špatně, dusila se nebo jí bušilo srdce a já musela běžet domů.

Ničí mě

Vyčítá mi stále, že ji zanedbávám, jsem nevděčná, že už mi nebude dlouho překážet. Umře a já budu mít konečně od ní pokoj. A jestli chci, že mi to usnadní, prý si stačí vzít jen víc těch prášků. Dobře jsem věděla, že jich má plný šuplík.

A tak jsem rezignovala. Z práce letím rovnou domů, víkendy trávím s ní. Kdykoli bych měla po práci někam jít, vždy se vymluvím, že mi není dobře a jdu za ní.

Nevidím žádné řešení ani východisko, nejsem ničeho schopná. Ani na psychiatrii, kam chodím, mi nikdo nedokáže pomoct. Můj svět je zkrátka ONA.

Anna (60), Olomouc