Můj vyvolený nastupoval v dubnu na vojnu, čekaly nás dva roky odloučení. Věřila jsem, že to překonáme a po jeho návratu se vezmeme.

Jak moc jsem ho milovala! Nastupoval na vojnu v dubnu, v jarním turnusu. Na nádraží hrála dechovka od podlahy, tváře muzikantů byly veselé a kontrastovaly se smutkem v očích branců, jejichž mámy a holky mávaly a brečely. Dva roky!

Budeme spolu ještě za dva roky, ptali se v duchu dívky i branci natlačení v okénkách vlaku. Dva roky jsou v životě mladého člověka nekonečně dlouhá doba.

Byla jsem však tehdy skálopevně přesvědčena, že se opět sejdeme a prožijeme nádherný život, že pak už budeme jenom pohádkově šťastni. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že si budeme vzájemně věrní. A to jsme myslím také byli. Paradoxně nám to nebylo nic platné.

Něco lepšího

Vstoupilo mezi nás zlo, zlí lidé. Dodnes mě mrzí, že jsme na to zlo nijak nezareagovali a nechali se jím vláčet, dokud nás neuvláčelo. Ale co jsme mohli dělat?

Byli jsme moc mladí, skoro ještě děti, neuměli jsme správně odpovídat na manipulace a intriky, a hlavně jsme je vůbec nečekali.

Když přijel Mirek na dovolenku, měla jsem zápal plic a horečky čtyřicítky, a tak je jasné, že jsem nečekala u vlaku, to by mě tam museli odnést v bezvědomí. Čekali ho tam však rodiče.

Hned se ptal matky, kde jsem, proč jsem nepřišla, vylekalo ho to a uvedlo do zmatku. Jeho máma mě neměla ráda, byla jsem pro ni „pouhá“ prodavačka, přála si pro syna něco lepšího.

Odpověděla, že jsem nepřišla, protože mám jiné starosti, tahám se s jinými, mám už takovou povahu. „Nechtěla jsem ti to říct takhle napřímo, ale je to coura,“ uzavřela jeho matka.

Ani řádek

Byla to jeho máma, miloval ji a věřil jí na slovo. Nechal se přesvědčit, že nemám charakter, jsem samý chlap a nejsem mu věrná. Dodnes mě mrzí, že mi tak málo věřil.

Kdybych se bývala mohla bránit, kdybych tak bývala mohla vmést té čarodějnici do tváře, že lže!

Jenomže můj komplikovaný zápal plic se zhoršil, v té době, kdy mě budoucí tchyně, která se mou tchyní nikdy nestala, bezostyšně pomlouvala, mě vezla sanitka do nemocnice.

Mirek se vrátil na vojnu a nedostal žádný dopis, ještě dlouho jsem nedokázala napsat ani řádek, byla jsem slabá jako moucha. Ale každá moje myšlenka patřila jemu. Netušila jsem, že je konec, ale měla jsem se to záhy dovědět. Oženil se.

Až za mnoho let jsme si vyjasnili, že nás rozdělila pomluva. To už bylo na nápravu pozdě. Potěšilo mě však, že mi mimoděk prozradil, že má stále ten vylisovaný čtyřlístek, který jsem mu dala s sebou na vojnu. A že si schoval i mou černobílou fotku z občanky.

Radoslava (65), Českokrumlovsko