Ovdověla jsem a žila osaměle. Když syn se snachou odcestovali nadlouho do zahraničí, začala být ta samota skličující.

Když mi bylo pětapadesát, ovdověla jsem, novou lásku jsem už nehledala. Říkala jsem si, že láska je pro mladé, což já už dávno nejsem. Láska je příliš komplikovaná, vysilující, člověk se souží a trápí. Lépe je člověku samotnému, sám se sebou se nejlíp domluví.

Pět let po manželově smrti jsem ale zůstala sama úplně. Syn s manželkou a vnoučkem odjeli na dva roky do zahraničí, tehdy na mě samota dolehla bolestněji než předtím. Šla jsem čerstvě do důchodu a stála před otázkou, co si se stářím a samotou počnu.

Tehdy jsem zatoužila po chatě či chalupě, kde by se realizovala moje touha po zahradničení, milovala jsem vůni hlíny a jarních bylinek, ale vlastnila jsem jen skromný dvoupokojový byt s malým balkonem.

Tak jsem „řádila“ alespoň tam. S jarem jsem nakupovala sazeničky hyacintů a narcisů, sázela je na balkoně do kořenáčů a dychtivě sledovala, jak rostou a rozkvétají.

Milé gesto

Právě v květinářství jsem se seznámila s takovým zlostným chlapíkem, který tu, jak mi vysvětlil, zastupoval sestru, jež onemocněla. Vypadal, že možná rozumí rostlinám, ale práce s lidmi ho krutě nebaví.

Když jsem se ho zeptala, kterou ze sazenic by mi doporučil, zakroutil očima a sykl: „Sazenice jako sazenice. Jednu si vyberte a nezdržujte, dámo, za vámi je fronta.“

Odpověděla jsem, že v tom případě si nevyberu žádnou a najdu si jiné květinářství, kde se mnou budou jednat jako s člověkem. Otočila jsem se na podpatku a zmizela. Kupodivu za mnou vyběhl se sazenicí v ruce a se slovy:

„Vybral jsem vám tu nejhezčí, máte ji zdarma. Omlouvám se, ale už jsem takovej. Smím vás pozvat na kafe? Řekněme třeba dneska odpoledne, až mi skončí šichta?“ Tak mě tím gestem překvapil, že jsem nedokázala odmítnout.

Změna adresy

A Petr, tak se jmenoval, mě nepřestával překvapovat ani nadále. Vůbec nebyl morous, jak se mi při prvním setkání jevil. Vysvětlil, že se moc bojí o sestru, která onemocněla, protože ona je jeho jediný a nejbližší člověk.

Jinak je na světě sám, když nepočítá bývalou ženu, s níž se však nestýká. Začali jsme se spolu scházet. A když jsem zjistila, že má u domku pěknou zahrádku, byla jsem radostí bez sebe. Splnil mi totiž celoživotní sen o vlastním záhonku.

Připravil mi ho a ujistil, že si tam mohu pěstovat, co chci. Sázela jsem květiny a zeleninu a skoro každý den se chodila dívat, jak se derou na světlo, jak rostou.

Podobně se drala na světlo i naše láska, neboť láska, jak se ukázalo, opravdu kvete v každém věku. Když se syn se snachou vrátili z ciziny, byli velmi překvapeni, že jsem během těch dvou let změnila adresu i stav. Stala se ze mě vdaná paní z domečku s nádherně rozkvetlou zahrádkou.

Dana (66), okolí Zlína