Taková jsem byla vždycky, v období dospívání se to ale zhoršilo a já se stala nesnesitelnou. Nikdo se mnou nevydržel. A přitom stačilo tak málo – změnit šatník!
Život se mnou nebyl lehký. Jako dítě jsem byla náladová a vzteklá. Když jsem dospívala, nikdo nedokázal odhadnout, jak se kdy zachovám – a vlastně jsem to nevěděla ani já sama.
Maminka se mnou od osmi let chodila k dětské psychiatričce, která toho se mnou mnoho nesvedla. V období dospívání jsem byla nesnesitelná a i když jsem neměla problém ulovit kluka, žádný ty moje stavy dlouho nevydržel.
A tak se se mnou dříve nebo později rozešel. Maminka doufala, že se to s věkem změní. Nestalo se tak. Ve třiceti se začal strachovat i otec, že se nevdám a nedočkají se nikdy vnuků, protože jsem byla vymodlený jedináček.
Až když přišla revoluce a po ní se začalo psát o horoskopech a znameních, jsem si říkala, že to mám dáno do vínku. Byla jsem Blíženec, tedy dvě naprosto rozporuplné osobnosti v jednom těle. Jenže to poznání neznamenalo, že mám vyhráno. Co s mými stavy dělat?
Stačilo pohladit duši
Ačkoliv jsem zkoušela jógu, meditace a nosit různé amulety, dařilo se ovládnout mou duši jen na chvíli. Jakmile jsem s meditací skončila, už za hodinku jsem cítila, že bych potřebovala další.
Bylo mi už téměř čtyřicet, když jsem potkala ženu, která ze mě udělala jiného člověka. Nepatřila mezi nějaké čaroděje, léčitele nebo věštce. Byla to obyčejná návrhářka, která si v našem městečku otevřela obchůdek. Vlezla jsem tam tehdy ze zvědavosti.
Ta příjemná osoba se mnou zavedla hned řeč, během níž mi řekla, že by mi rozhodně více slušela jiná móda, než se oblékám. A hned mi jedny šaty ukázala. Říkala jsem si, že chce prodat, a tvářila se odměřeně. Ona ale stála na tom, že je musím zkusit.
Byly modrobílé. Byla jsem překvapená, jak mi ta námořnická kombinace sedla. „Jsou moc drahé,“ bránila jsem se. Ta žena mi ale udělala slevu a ještě jsem šaty mohla zaplatit na dvakrát. Odešla jsem s nimi.
Cítila jsem se v nich opravdu výborně. Když jsem přišla po výplatě se zbytkem peněz a vyprávěla té kouzelné švadlence, jak jsem se cítila, jen se smála. „Víte,“ řekla tu úžasnou myšlenku.
„Hned jak jste vešla do dveří, jsem si říkala, že nemůžete nosit jednobarevné věci. Vy potřebujete kombinaci barev, aby byla vaše duše spokojena.“
Moje dvorní švadlenka
A hned mi ukázala žlutočernou halenku a k ní černé kalhoty se žlutou výšivkou. „Zkuste tohle!“ řekla. „Nemusíte to zatím kupovat. Noste to a přijďte mi za dva dny říct…“ Byla jsem nadšená. Další oblek, ve kterém jsem byla šťastná.
Na té myšlence něco bude, říkala jsem si. A pořídila si ke svým modelům také doplňky. Modely té ženy mě úplně změnily. Stala se ze mě vyrovnaná, dobře naladěná žena. Konečně se se mnou dalo žít. Našla jsem si manžela, založila rodinu a – světe, div se!
Nebyla jsem hysterickou matkou. I v této roli jsem byla klidnější než manžel. Svět mě nepoznával. A přitom stačilo tak málo. Změnit svůj styl a vsadit na správné kombinace barev. Paní Alenka, která je už v důchodu, je dnes mou dvorní švadlenkou. Bez jejich rad se neoblíknu.
Markéta (57), Strakonicko