Chtěla jsem pro něho vždy jen to nejlepší. A tím jsem udělala tu největší chybu.

Když mi bylo pětatřicet, miminko jsem si na svém muži v podstatě vybojovala. On byl o osmnáct let starší než já a měl z  prvního manželství už děti dvě. To mu úplně stačilo. Jemu ano. Mně ale rozhodně ne.

Michal přišel na svět před šestadvaceti lety předčasně už v sedmém měsíci těhotenství. Samozřejmě tím vyžadoval víc péče než normálně narozené dítě. Všechno se točilo kolem něho a manžel nesl nové uspořádání rolí nelibě.

Jak to jenom šlo, zůstával dlouho do večera v práci. Dost jsme se v té době hádali. Když bylo našemu Míšovi osm let, manžel zemřel. Stresy v práci i doma a vleklé zdravotní problémy si vyžádaly svou daň.

Ztratil pevnou ruku

Michal tak ztratil nejen otce, ale hlavně silnou autoritu. Zbyla jsem mu jenom já. A já, abych mu tu ztrátu vynahradila, jsem na něj začala být ještě hodnější, k jeho problémům ve škole smířlivější, k jeho požadavkům vstřícnější. Nechce se ti do školy?

Dobře, omluvím tě a budeme se doma dívat na filmy. Dostal jsi poznámku? Půjdu za učitelkou a vysvětlím jí, že prožíváš špatné období. Snědl jsi mladšímu spolužákovi svačinu a vzal mu z batohu peníze? Ok, spolu to zvládneme.

Vždyť jsi moje všechno, na mě se můžeš ve všem spolehnout… Michalovy prohřešky se postupně měnily v průšvihy. A z průšvihů. Měl pocit, že tu cestičku, kterou mu zametám já, mu budou s nadšením mést i ostatní lidi. Svět se mu ale vysmál.

A on si to začal vybíjet na mně. Já jsem byla vším vinná! Začal mě oslovovat různými vulgárními výrazy, kradl mi peníze a rozprodával věci z bytu. V sedmnácti se nechal vyrazit učňáku. Důvod? Absence a alkohol.

Už navždycky pozdě?

Tahá ze mě peníze na hospodu, do práce nechodí, když mu je odmítám dát, neváhá mi vrazit pár facek. Mám z něho strach, jsem vyčerpaná a bojím se ve svém vlastním bytě. Stále v sobě nemohu najít sílu s jeho řáděním zatočit.

Kamarádka mi radí, abych se obrátila na policii. Já ale nemůžu. Ten člověk, který se večer zase vrátí z hospody a bude mě zase urážet a možní i bít, je přece můj syn. Nikdy nejspíš tu sílu v sobě nenajdu.

Ale kdybych mohla vrátit čas, své dítě bych vychovala jinak. Už bych nebyla ta tolerantní a hodná maminka, která mu všechno odpustí..

Ivana (51), Otrokovice