Hlídání mé vnučky patří k nejhezčím chvílím, které znám. Ovšem to odpoledne tehdy jsem si opravdu sáhla na dno. Ale vybojovala jsem její život zpátky a jsem prý hrdinka.
Pořád si říkám, že kdybych ten den své dceři automaticky neřekla: „Jo, jasně, přiveď ji!“, možná bych teď seděla na chalupě u televize a v klidu se koukala na Ulici.
Místo toho, aby se mi hlavou stále dokola honily vzpomínky na ty šílené dvě hodiny zoufalství, kdy jsem myslela, že přijdu o vnučku a nejspíš taky o rozum.
Osudné hlídání
Bylo to v červnu minulého roku. Klára, moje dcera, měla službu v nemocnici, nějaký akutní záskok na urgentu. Její manžel byl na školení v Brně. A tříletá Anička nemohla do školky, protože byla nastydlá.
Rýma, kašel, nic vážného, ale na pobyt v kolektivu to nebylo. „Mami, jen odpoledne, do šesti, maximálně do sedmi. Prosím.“ Co jsem měla říct? Samozřejmě že ano. Přijely kolem jedné.
Anička měla růžové tváře, oči lesklé a hned se vrhla na mou starou panenku v šatníku. „Babi, pojď si hrát na princezny!“ Říkala jsem si, paráda, zabalím ji na sedačce do deky a budeme si hrát.
Vytáhla jsem staré šaty z truhly, všechny možné korálky a taky klobouk s peřím. Smály jsme se, když se snažila nazout mi moje staré lodičky na vysokém podpatku. Pak chtěla čaj s medem. Pak bonbóny. Pak ještě jednu pohádku a nějaké další sladkosti. Všechno šlo hladce.
Předčasně jsem se radovala
Až jsem si říkala, že to jde lépe, než jsem čekala. Někdy, když jí není dobře, bývá ukňouraná a pěkně protivná. Asi jsem to zakřikla. Krátce po čtvrté začala být divná. Nejdřív jen víc kašlala.
Pak se najednou posadila na koberec, chytila se za krk a začala sípat. Ne plakat, ale sípat. Jako když se dusí. Oči měla vytřeštěné, rty modraly. V tu chvíli mi mozek úplně vypnul. „Aničko, co je? Co se děje?“ ptala jsem se hloupě, jako by mi snad mohla odpovědět.
Popadla jsem ji do náruče. Byla lehká jako peříčko a zároveň těžká strachy. Běžela jsem s ní do kuchyně, k telefonu. Vytočila jsem 155. „Dítě se dusí! Tři roky! Rychle!“ křičela jsem do sluchátka.
Byly to minuty čirého děsu
Operátorka byla ledově klidná, ptala se: „Má něco v puse? Vidíte něco v puse?“ Nic. Jen sípala dál, slaběji a slaběji. „Heimlichův chvat,“ řekla operátorka.
„Stojíte? Otočte ji hlavou dolů, přes předloktí, a udeřte mezi lopatky. Pětkrát. Pak otočte a tlačte na hrudník. Opakujte.“ Nikdy jsem to nedělala, jen jsem o tom kdysi slyšela na kurzu první pomoci.
Ale zkoušeli jsme to jen na figuríně a pak jsem to viděla v televizi, jenže to už bylo před lety. Ruce se mi třásly. Položila jsem Aničku přes levé předloktí, hlavičkou dolů. Udeřila jsem dlaní mezi lopatky. Jednou. Podruhé. Potřetí. Nic. Jenom slabý sípot.
Čtvrté, páté. Pořád nic. Otočila jsem ji. Pětkrát stisk na hrudník, opatrně, strašně opatrně, abych jí něco nezlámala a neublížila jí. Nic. „Stále se dusí?“ ptala se operátorka. „Ano!“ křičela jsem.
„Sanitka je na cestě, tři minuty, vydržte. Pokračujte.“ V tu chvíli mi došlo, že tři minuty jsou strašně dlouho. Anička už skoro nedýchala. Oči měla pootevřené, ale už nereagovala. Začala jsem panikařit.
Co se v mládí naučíš…
Vzpomněla jsem si na ten starý kurz první pomoci, co jsme s manželem absolvovali před dvaceti lety. „Když Heimlich nefunguje u malého dítěte…,“ uslyšela jsem jakoby zdálky hlas instruktora. Co bylo dál? Pak mi to blesklo!
Ústa otevřít, prstem vytáhnout, co tam je. Otevřela jsem jí pusinku. Nic nebylo vidět. Ale prstem jsem zajela hlouběji a tam to bylo. Malý kousek gumového medvídka, který se jí zasekl v hrtanu. Byl mokrý, kluzký, nešel chytit.
Vytáhla jsem prst, znovu jsem ji otočila hlavou dolů a bouchla ještě jednou, silněji. A najednou byl venku! Medvídek vypadl na koberec. Anička se prudce nadechla, zakašlala a rozplakala se. Hlasitě, zoufale, ale dýchala.
Seděla jsem na zemi s ní v náručí a plakala taky. Celé tělo se mi třáslo. Slyšela jsem sirénu. Pak bouchly dveře. Záchranáři. „Pusťte ji, paní, podíváme se.“ Oxymetr, kyslík, kontrola. „Už je to dobrý. Máte štěstí. Dalších třicet vteřin a mohlo to dopadnout špatně.“
Bojím se o ni nepřetržitě
Klára přijela o půl hodiny později. Byla bílá jako stěna. Objala nás obě a nemohla mluvit. Nic mi nevyčítala, ale já sobě ano, neměla jsem jí ty sladkosti vůbec dávat. Manžel mi řekl: „Dano, ty jsi ji zachránila. Jsi hrdinka.“ Já vím, že nejsem. Jen jsem měla štěstí v neštěstí a strašný strach.
Děkuji za její život, i sobě
Dnes je Aničce čtyři a půl roku. Když mi říká: „Babi, pojď si hrát na princezny!“, tak jdu. Ale bonbóny nebo gumoví medvídci mají v naší domácnosti už stopku!
A když se ta moje treperenda směje, když běhá po zahradě, když mi ukazuje nový obrázek, tak si v duchu říkám: „Děkuju, že jsi tady!“ Už vím, že i zábava se může vmžiku změnit v boj o život. Zažila jsem to a naštěstí jsem ten boj vyhrála!
Dana H. (68), Nový Jičín