Zemřela předloni v listopadu. Mé mámě bylo osmdesát devět let. Na pohřbu ji oplakávalo jen pár sousedek a já se k nim přidat nedokázala.
Hlavou mi běžely vzpomínky, jaké bych radši neměla, proto jsem nemohla uronit ani slzu. Všichni matku znali jako přísnou, ale spravedlivou Boženu z druhého patra.
Uměla ušít šaty, nakrmit celou rodinu z mála a nikdy o nikom neřekla špatné slovo nahlas. Jen já jsem věděla, co se dělo za našimi zavřenými dveřmi a jaká moje matka skutečně byla.
Peníze končily v její kabelce
Když mi bylo šest, začala mi brát kapesné, které mi dala babička. „Na jídlo pro všechny,“ říkala. Když jsem plakala, že chci bonbóny, dala mi facku: „Nebuď chamtivá, to ti zkazí charakter.“
V pubertě mi bezostyšně našla a zabavila všechny dopisy od kamarádů. Četla je, smála se jim a pak je spálila v kamnech. „Nebudeš se stýkat s takovými zmetky.“
Když jsem se zamilovala poprvé, zakázala mi chodit ven. Zamykala mě v pokoji, dokud jsem neřekla, že ho nemiluju. Pak mi vzala peníze, které jsem si našetřila na maturitní šaty, a koupila si za ně nový kabát.
Brala mi sebevědomí i iluzi o hodné matce
Po otcově smrti, to mi tehdy bylo už dvacet, se její chování ke mně jen zhoršilo. Otec mi nechal spořicí knížku na mé jméno, malý obnos, ale pro mě to tehdy bylo hodně peněz. Táta totiž dobře věděl, že chci odejít z domova a studovat. Matka mi ji ukradla.
Tvrdila bance, že jsem nezletilá a podepsala vše za mě. Peníze utratila za nábytek a dovolenou s kamarádkou. Když jsem se ptala, kam dala moji knížku, jen odsekla: „To je moje, já tě vychovala. Co bys beze mě byla?“ Nikdy mi v životě nic nedala.
Ani slovo chvály, ani objetí. Když jsem pak konečně odešla z domova, volala mi každý den: „Vrátíš se, uvidíš, sama to nezvládneš.“ Já to ale zvládla, a dokonce jsem se vdala.
Přišla na svatbu v černém a řekla nahlas: „Doufám, že to dlouho nevydrží.“ Posledních deset let jsem s ní raději ani nemluvila. Volala mi jen na Vánoce a narozeniny, aby mi připomněla, jaká jsem nevděčná dcera.
Když onemocněla, poslala mi dopis: „Přijeď, potřebuju tě.“ Nepřijela jsem. Neměla jsem na to odvahu ani nervy. Zemřela sama v bytě, kde ji až po týdnu objevila sousedka.
Děsivé dědictví
Po pohřbu jsem musela jít vyklidit její nájemní byt. V šuplíku jsem našla papírovou ošuntělou krabici. V ní moje dětské fotky, všechny přeškrtané červenou tužkou. Mé vysvědčení z první třídy, kde bylo její rukou připsáno:
„Hloupá, ale poslušná.“ A dopis, který mi nikdy neposlala: „Miluju tě, ale neumím to ukázat. Odpusť mi.“ Třásly se mi ruce a bolelo mě srdce. Ten dopis jsem spálila ve dřezu. Bohužel těch pár slov nemohlo zacelit hluboké rány v mém srdci.
Vždycky jsem viděla, jaká má matka je, a proto jsem nikdy nechtěla mít vlastní děti. Bála jsem se, že bych byla stejná. Přece jen jsem v tom vyrůstala, to ona mě formovala. Takový život, jako jsem měla já, bych nikomu ani za trest nepřála.
Simona J. (48), Kyjov
