Peníze, šperky, vkladní knížku, a dokonce i několik obrazů ze zdi! To vše si u nás „vypůjčila“ moje sestra! A víte proč? Protože nás nenáviděla!

Moje sestra byla o hodně let mladší a já ji od narození měla neustále na krku. Jako starší jsem za ni musela být vždy zodpovědná, a ona si zvykla mé péče maximálně využívat. A zdálo se, že to tak bude nejspíš navždy.

Měla jsem už dávno vlastní rodinu, ale Karolínu jsem měla za zády pořád. Napřed u nás bydlela, aby nemusela platit kolej, potom, když se rozvedla, aby nebyla doma sama. Nikdy ale v mé domácnosti ničím nepřispěla a cestu si nenašla ani k mým dětem.

Ani teto ji nesměly oslovovat, jen křestním jménem, které si upravila dle svého. Nebyla pro ně Karolína, ale Karla. Můj manžel se jí zprvu zastával. „Jsi na ni přísná, vždyť je o hodně mladší…“ domlouval mi a já jen zvedla oči k nebi.

„O hodně?!“ Šest let! Jestli je tohle hodně, tak my dva s manželem jsme si vzdáleni snad světelný rok. Byla jsem mladší než on skoro o deset let a nikdy jsme to neřešili.

Bránil jenom naše děti

Vztah se sestrou ukončil nakonec právě on. Po velké hádce kvůli dětem. Tenkrát se sestra přepočítala. Na děti byl Marek citlivý a neodpustil nic ani své švagrové, pro kterou měl slabost.

„Jsou to rozmazlení zmetci!“ křičela na něho jednou sestra a on jen ukázal rukou ke dveřím. Byla pryč, než bys řekl švec. A klid jsme měli celkem dlouho. Potom nečekaně zazvonila u dveří a vstoupila, jako by se nic nedělo.

Byla pěkně oblečená a vypadala snad opět mladší, než když kdysi opustila náš domov. „To koukáš, co? Chodím na kosmetiku. A taky jsem vdaná!“ oznámila mi vítězoslavně, jako bych jí snad měla něco z toho závidět.

Dotovali jsme ji

Nicméně se rozhodla, že by u nás ráda zůstala týden, protože ten její jel na služební cestu a ona prý nechce být sama doma. Z její návštěvy jsem neměla dobrý pocit, ale co jsem mohla dělat, byla to přece jen pořád moje sestra.

„Ty, ségra, nemohla bys mě založit? Zapomněla jsem si doma peněženku s kreditkami,“ řekla po pár hodinách u nás jen tak mimochodem a já jako vždy neodmítla. Jenže neuběhly ani dva dny a situace se opakovala a potom zase.

Ano, peníze jen tak mizely, ale co už, říkala jsem si. Pak se ale přihodilo něco dalšího. „Nevíš, kde mám vkladní knížku?“ ptal se manžel a sehnul se pod skříň, zda mu tam nezapadla. Chtěl zkontrolovat, zda knížka nevyhrála, ale nemohl ji najít.

Ještě týž den večer vznesl další otázku na svůj snubní prsten. Chystal se třídní sraz a chtěl si ho nasadit, prý aby si spolužáci nemysleli, že se rozvedl.

Bylo to divné

Zprvu jsem si ani nevšimla, že v ložnici chybějí na zdi dva obrázky. Malé, ale taky dost cenné. S manželovým prstýnkem se ztratil i ten můj. A taky náušnice po babičce!

„Karlo, nebyl tady někdo cizí?“ zeptala jsem se nevinně, a když jsem uviděla sestřin výraz, všechno mi došlo. „To máte za to, že jste mě odtud vyhnali. Víte, co jsem vytrpěla?

Nakonec jsem si musela vzít takového vola bohatého, ale svého předsevzetí jsem se nikdy nevzdala! Pomstít se vám!“ Její slova mě naprosto šokovala. Netušila jsem, že k nám moje sestra chová tak velikou zášť! „Víš co? Nech si všechno, co jsi nám ukradla.

Hlavně se seber a jdi, nechci tě už nikdy vidět!“ vložil se do toho manžel a rázně ji odpálkoval. Ke mně se otočil a dal mi pusu: „Přece si nebudeme kazit život?“ usmál se a tím ji definitivně odrovnal.

Tereza S. (65), Svitavy