„Je pátek třináctého? To nevytáhnu paty z domu!“ říkala už moje babička. Musela jsem tomu smát, až jsem se za břicho popadala. Až mě jednou smích přešel.
Nemohla jsem si pomoct, abych se při těch babských pověrách nesmála. Už jako malé holčičce mi přišlo k smíchu, když se kamarádky chytaly za knoflík, jakmile uviděly kominíka.
A když babičce jednou přeběhla přes cestu černá kočka, vrátila se a obešla kus vesnice po poli, aby se dostala domů. Na stráni jí to pak uklouzlo a po zadku jela až k plotu. Byla špinavá od bahna až na bradě, ale spokojená, že unikla strašnému neštěstí. A stejně tak tomu bylo s pátkem třináctého.
Pověrčivá máma
U nás doma se například nikdy nikdo neobjednal ten den k lékaři. Jakmile nastal pátek třináctého, nejvíce se svíjela v křeči pověrčivosti moje matka. Vysloveně si zoufala.
Jednou ji chytl v pátek třináctého zub, a nemohla jsem ji dostat na pohotovost, byla skálopevně přesvědčená, že tu bolest vydrží do půlnoci, a pak teprve pojede.
Musela jsem se s ní dohadovat jako s malým děckem, a stejně to nepomohlo, v ordinaci pouštěla lidi před sebe tak dlouho, až byla opravdu už sobota čtrnáctého.
Zapomněla jsem
Na mě si nějaká černá kočka běžící přes cestu nepřijde. A pátek třináctého už teprve ne! Mumlala jsem si pro sebe ještě několik let po této události. Pak ale dostal můj pohled na svět značnou trhlinu.
Vůbec jsem si neuvědomila, jaký den je, když jsem tehdy v zimě kráčela po chodníku, a přemýšlela, co budu vařit o víkendu. Ještě jsem se zastavila u výlohy s výprodejem bot, jestli si náhodou nevyberu, když najednou tma!
„Vítej zpátky,“ uviděla jsem nad sebou ustaraný obličej mé matky. „Kde to jsem?“ koukala jsem zmateně kolem sebe. Pomalu jsem se probírala pamětí. Střecha, sníh, spadl ho na mě pořádný kus, dostala jsem ránu do hlavy – začalo mi svítat. Ležím v nemocnici.
Byl pátek třináctého! Ležela jsem, koukala do bílého stropu a vzpomínala. Asi jsem se měla ujistit, že tato pověra skutečně funguje, protože jen dva roky nato se v naší rodině stala další nepříjemnost – opět byl pátek třináctého.
Nestalo se tentokrát nic mně, ale mému manželovi. Byli jsme spolu krátce, narodila se nám dcera a já s ní chodila každý den na procházku do parku. Manžel, když přišel z práce, vyrazil obvykle s námi, aby si zaběhal.
Trhač
Tak tomu bylo i ten nešťastný pátek. I když jsme chodili stejnou trasu, a potkávali stejné lidi a psy, tentokráte se jednomu z nich můj muž něčím znelíbil. Psí trhač se vysmekl majitelce z rukou, a než stihla vykřiknout, visel mému muži na triku.
Rotovali kolem sebe parčíkem, až ho nakonec muž setřásl. Bez kousance se to ale neobešlo. Hned jsme jeli na pohotovost. A tak se opět projevil pátek třináctého. Od té doby na něj radši věřím.
Marcela (63), Přerov