Toho psa všichni v domě milovali, byl chytrý, hodný a poslušný. Jen jedna věc ho dokázala proměnit v zuřivou saň. Přítomnost kočky!
Náš dům byl jeden z řady domů v ulici a skoro v každém měli psa nebo kočku, nebo obojí. My měli psa jménem Haryk. Měl to být vlčák, ale spíše to byla „směs ulice“. Ale i tak byl roztomilý a šikovný.
Tatínek mu udělal na zahradě prostornou boudu a plně se mu věnoval. Vychoval z něj chytrého psa, který hlídal celý dům a všichni ho měli rádi. Měl jen jednu chybičku – kočky!
Těch bylo v naší ulici hodně. A s oblibou se couraly i přes naši zahradu. To se z Haryka stala zuřivá saň a letěl za kočkou, aby ji zlikvidoval. Ale kdepak kočka!
Buď mu přímo před nosem vyběhla na strom a z výšky se na něj pohrdavě dívala, nebo skočila přes plot a zmizela.
Přišlo jaro a bylo nutno osázet zahradu, kde dědeček pěstoval rajčata, okurky, květák. A tak vyrazil s vozíkem a Harykem k zahradníkovi pro sadbu.
Už neuteče!
Byl krásný den a u zahradníka rušno. Museli čekat. Před skleníkem stála lavička, kde se dědeček usadil a kam krásně pražilo sluníčko. Pes si zalezl pod lavičku do stínu. Tak tam krásně podřimovali, až Haryk zaslechl šramot.
Na skleník vyskočila kočka a rozvalila se. Haryk se vysoukal z podlavičky. „Teď mi neutečeš!“ pomyslel si určitě, protože se velkým skokem vrhl na skleník. Kočka utekla, pes se probořil tabulkami skla, a zůstal viset na konstrukci.
Zvuk tříštěného skla přilákal lidi. Někteří pomáhali dědečkovi vyprostit psa, kterému krvácely všechny čtyři nohy, ze skleníku. Zahradnice běžela pro obvazy. Haryk ležel na trávě a kňučel.
„Ten pes nepřežije,“ tvrdili všichni. Dědeček naložil Haryka na vozíček a rychle vyrazil k veterináři. I veterinář nabízel dědovi, že dá Harykovi uspávací injekci, aby se pes netrápil. Děda odmítl.
Rány se zahojily
Ošetřeného Haryka naložil zpátky na vozík a jel s ním domů. Haryk nejedl, nepil, nereagoval na hlazení. Jen ležel, kňučel a měl zavřené oči. Vypadalo to zle, druhý den už měl ale oči otevřené. S pomocí dědy se dokonce napil vody.
Další den mu maminka rozmočila housku v mléce a Haryk sežral pár soust. Za týden odvedl děda psa znovu k veterináři. Ten se divil, jak se Harykovi rány krásně hojí. Dal mu obvazy nové, slabší, které si pes otrhal, a rány si olizoval jazykem.
Další týden se už potácel na nejistých nohou. Nastalo léto. Haryk se uzdravil, ale na jednu nohu už nikdy nepřestal kulhat. Už neběhal po zahradě jako dříve, a kočky? Ty od té doby ignoroval. Přestaly pro něj úplně existovat!
Helena (90), Praha
