Snadno jsme za šera a v mlze zabloudili. Vítr se zvedl a stromy se ohnuly k zemi. Najednou jsme uslyšeli nelidský výkřik.

Kamarádka mi nabídla pobyt na své chatě v Krušných horách. S nadšením jsem přijala a těšila se, jak si budu užívat víkend s manželem a vnoučátky. Nasedli jsme do auta a vypravili se za zdravým prostředím.

Oběd v motorestu trval déle, než jsme počítali, a pak nás po cestě zlákaly hned dvě zajímavé zastávky. Bylo už šero, když jsme vyjížděli do prudkého kopce nad Chomutovem. Vše nasvědčovalo tomu, že nás nečeká žádné další zdržení. To jsem se ale mýlila.

Mlha se valila

Nechápu, jak to bylo možné, ale přejela jsem odbočku a zabloudili jsme. Rychle se setmělo a já stále nemohla najít tu správnou cestu. Až jsem začala nabývat dojmu, že kroužím v nějakém kruhu.

Nikde nebylo živáčka, nepotkali jsme žádné auto a nikde jsme nenarazili na jediné obydlí. Velmi mě rozladily hrudky sněhu, které se navzdory pokročilému jaru začaly objevovat na kraji silnice.

Signál na mobilním telefonu zmizel, byli jsme v končinách, kde lišky, jak se říká, dávají dobrou noc. To mi na radosti z výletu nepřidalo.

Děti ani nedutaly

„Tudy jsme už jeli, babičko!“ upozornila Markétka, a malý Lukáš to potvrdil. Začala jsem být nervózní, a to vždy vypínám v autě rádio. Udělala jsem to i tentokrát. Potřebovala jsem se maximálně soustředit na cestu. Děti to pochopily a zmlkly. Ani nedutaly.

Jela jsem pomalu. Paliva jsem měla naštěstí dostatek. Říkala jsem si, že přinejhorším zastavím na lesní cestě a přespíme v autě do rána. A najednou to přišlo. Strašlivý, zoufalý ženský výkřik. Hrozně jsem se lekla, manžel taky, a tak jsem šlápla na brzdu.

Nemohla jsem se nadechnout. Hlavně nesmím dostat infarkt, říkala jsem si. „Babičko, neotvírej!“ vykřikla vnučka a společně s bratrem bleskurychle pozamykaly všechny dveře v autě. Co to bylo? Zhasla jsem světla a upírali jsme oči do noci.

Vítr se proháněl mezi kmeny a točil kolem nás, v záchvěvech keřů se míhaly cáry mlhy. Jedna se protáhla přes naše auto. Nebyl to příjemný pocit. Na chvíli jsme vůbec neviděli. Nikde nebylo živáčka. Nastartovala jsem, rozsvítila světla a pomalu se rozjela.

Konečně světýlko

Po několika zatáčkách se objevilo označené rozcestí a konečně místo, které jsem znala. Zhluboka jsem si oddychla a vyrazila směr Měděnec. Už jsem věděla, kde jsem, a byli jsme mnohem blíže ke svému cíli, než jsem si myslela.

Chaloupku mé známé jsem našla už snadno. Tu noc jsme spali všichni, jako by nás do vody hodili. A ten výkřik, co jsme slyšeli? Hned druhý den jsme se dozvěděli neuvěřitelnou věc.

V místních lesích podle legendy běhá divoženka. Děsí prý lidi široko daleko svým křikem. Potkali jsme ji snad ten večer, kdy jsme po horách bloudili?

Hana J. (61), Teplice