Ráda se procházím sama neznámými místy. Tentokrát jsem ale narazila na podivný opuštěný dům. A v něm slyšela hlasy.
Před deseti lety jsme byli s přítelem na dovolené na jihu Itálie. Protože nerada trávím celé dny jenom na pláži, toulala jsem se i po okolí. Ten den, kdy se mi stala ona podivná věc, jsem se vydala na procházku sama.
Obloha se zrovna zatáhla, což mi vyhovovalo, protože na chůzi nebylo takové horko. Kráčelo se mi dobře a dostala jsem se poměrně daleko od městečka, kde jsme měli ubytování.
Hlas prosil o pomoc
Kolem silnice byly jen skály a tu a tam keřovité stromy. Zlákala mě jedna pěšina, která mířila doprostřed jakéhosi lesíka. Zavedla mě ke staré, opuštěné budově. Chvíli jsem tam postála a chtěla se už otočit a jít zpátky, vtom jsem ale zaslechla slabý hlas.
Nastražila jsem uši. Hlas se ozval znovu a blíž. S překvapením jsem si uvědomila, že mluví česky! „Pomoz mi, prosím, já chci k mamince,“ opakoval stále dokola. Marně jsem se rozhlížela kolem.
Nedokázala jsem odejít
Propátrala jsem celou rozbořenou budovu i její nejbližší okolí, ale nikoho jsem nenašla. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval hlas znovu – a nebyl sám! Mluvily ke mně nejméně tři děti! Vyprávěly mi, že mají strach a že by chtěly tatínka a maminku.
Točila jsem se kolem své vlastní osy a nevěděla, odkud přicházejí. Pak jsem se zeptala, kde se tu vzaly. Odpovědí mi ale byly jen další plačtivé prosby. Byla jsem jako uhranutá, stála jsem na tom místě jako přikovaná a nedokázala odejít.
Jen jsem si stále dokola v duchu říkala, jak to, že jim rozumím? Obestřel mě chlad a uvědomila jsem si, že mě mrazí tělo. Dětských hlasů přibývalo. Pomalu jsem chápala, že se nejedná o přirozený jev, že to nejsou živé bytosti.
Cítila jsem strašnou lítost, že jim nemůžu nějak pomoci, ale zároveň mi došlo, že se jim něco přihodilo už v dávné minulosti. Hlasy nakonec ustaly a rozhostilo se zase hrobové ticho.
Uvědomila jsem si, že tu neslyším zpívat ptáky ani bručet mouchy. Ještě chvíli jsem tam stála, a pak se vydala zpátky. Kráčela jsem jako ve snu.
Našli jsme důvod
S tím zážitkem jsem se svěřila příteli. Vzbudilo to u něho větší zájem, než jsem čekala. Chtěl, abychom se do domu spolu vrátili. Souhlasila jsem. Ovšem nazítří, když jsem se do toho stavení vrátila, se nic nestalo.
Večer jsme se pak dali v hospůdce do řeči s místními lidmi. Dozvěděli jsme se, že pobořený dům býval dětský sirotčinec a odehrávaly se tam prý strašné věci. Nebyla jsem první, kdo tam slyšel dětské hlasy a nářek.
S přítelem jsme se zastavili u zbořené budovy ještě při našem odjezdu. V jeden okamžik se mi zdálo, že jsem zaslechla dětské zakňourání. Podívala jsem se na přítele a viděla, že on to uslyšel také. Pak už bylo ticho.
Soňa N. (58), Písek
