Rozvod přišel jako blesk z čistého nebe nebo spíš jako dlouho se táhnoucí bouřka, kterou jsem nechtěla vidět. Jako čerstvá padesátnice jsem zůstala sama.
Manžel Jiří, obchodník s auty, se zamiloval do kolegyně, pochopitelně o dvacet let mladší holčiny. „Hano, nám to už dlouho nefunguje a já potřebuju začít znovu,“ řekl mi u večeře, zatímco já krájela chleba pro celou rodinu.
Děti, osmnáctiletá Ema a patnáctiletý Filip, to přijali velmi těžce. Ema se uzavřela do sebe, zatímco Filip se postavil do opozice. Zlobu si vybíjel všude kolem sebe.
Začátky byly šílené
Teď žijeme všichni tři v našem bytě. Jiří má nový život v centru města, ve velkém okázalém bytě a platí alimenty, které sotva stačí na jídlo a účty. Jako podnikatel vykázal co nejmenší příjmy. Dokonce mě napadlo, že to už dlouho plánoval.
První rok po rozvodu byl peklo. Noci plné pláče, dny plné únavy z práce v účtárně malé firmy. Ale pomalu jsem se zvedla.
Začala jsem ráno chodit běhat do parku, přihlásila se na kurz jógy, a dokonce si obnovila celý šatník, byť jsem nakoupila v sekáči. Ne kvůli mužům, ale pro sebe. Cítila jsem se silnější, nezávislejší. Moc mi to pomohlo zvednout sebevědomí.
Dokázala jsem se vzchopit
„Mami, jsi super,“ řekla mi Ema minulý měsíc, když jsme spolu pekly koláče. Filip mi zase jako velký chlap pomáhá s mužskými pracemi v bytě, dokonce si našel brigádu v pizzerii. Jsme tým, moje malá rodina. A já? Já jsem v pohodě sama.
Čtu knihy, scházím se s kamarádkami, plánuju si dovolenou do Chorvatska, jen my tři. Ale teď přišla Lenka, moje nejlepší kamarádka od střední školy. Ona je má za sebou dva rozvody, přesto teď žije s třetím manželem v krásném domě u jezera.
Nasadila mi brouka do hlavy
Každý pátek se scházíme v naší oblíbené kavárně U Zlaté růže. Minule, když jsem jí vyprávěla o našem výletu na hory s dětmi, se najednou zamračila. „Hano, ty jsi ještě mladá, hezká, proč zůstáváš sama? Nesmíš zůstat sama!
Podívej se na mě, bez muže bych byla ztracená!“ vychrlila a dodala, že Jiří byl idiot, ale teď si mohu najít někoho pořádného. „Máš právo na štěstí, na společníka, na sex!“ Smála jsem se, ale uvnitř mě to zabolelo.
Lenka mi ukázala aplikaci na seznamky, kde má sama profil. „Podívej, tady je plno vdovců, inženýrů, dokonce jeden lékař. Zkus to, prosím tě!“ zavelela.Od té doby mně Lenka téměř denně volá a vyzvídá, zda jsem si již udělala profil. „Ten Petr vypadá skvěle, je vdovec, má dceru tvého věku.“
Zatím váhám
Ale já váhám. Na jednu stranu ano, někdy v noci mi chybí teplo vedle sebe, někdo, kdo by mě objal po těžkém dni. Chybí mi ty malé věci, jako jsou společné večeře, procházky, plány do budoucnosti. Po rozvodu jsem měla dvě rande:
jedno s kolegou z práce, nudné jako účetní výkaz, a druhé s náhodným známým, který se ukázal jako lhář. Od té doby nic. Uvědomuji si, že dokud mám doma děti, měl by to být parťák i pro ně.
A to není snadné! Ema mi jednou řekla: „Mami, já nechci, abys byla sama, ale chci, abys byla šťastná, ale co když nebude mít rád nás?“
Děti to komplikují
Filip je ještě přímější: „Táta byl hajzl, ale ty jsi bez něj lepší. Neměň to.“ A já vím, že mají pravdu. Manželství není lék na osamělost. Lenka je šťastná s manželem, ale já znám i její stížnosti. On chrápe, zapomíná na narozeniny, hádají se o peníze.
Její první manžel ji podváděl, druhý byl alkoholik. „Ale teď je to super,“ tvrdí. Třeba jí stačí málo. Já si nejsem jistá, jestli chci riskovat znovu. Rozhodla jsem se zajít za psycholožkou do poradny pro rozvedené. „Hano, osamělost není nepřítel.
Záleží na tobě, co ti dává štěstí. Někteří lidé potřebují partnera, jiní ne,“ uklidnila mě. Na její popud jsem si doma sepsala, co od života ještě chci a co už ne.
Seznam je dlouhý: čas s dětmi, jóga, čtení, zahrádka na balkoně, kamarádky, práce, ve které se budu cítit užitečná. Partner? Je tam, ale na konci. „Možná až děti odejdou z domova,“ napsala jsem si.
Šťastná tady a teď
Před týdnem jsem Lenku pozvala k nám domů. Seděly jsme na gauči, pily víno, děti už spaly. „Lenko, díky za radu, ale teď ne. Nemám chuť spěchat do dalšího manželství. Chci být šťastná teď, v této rodině.
Možná se jednou seznámím s někým, ale bude to přirozeně, ne na povel.“ Usmála se: „Ty jsi silnější než já. Ale slib mi, že to zkusíš, až bude čas.“
Až děti odejdou
Slibuju. Ale zatím si užívám svobodu. Minulý víkend jsem s dětmi jela na kolech k jezeru, smály jsme se, grilovaly. Bylo to dokonalé. Jsem šťastná a vděčná za čas s dětmi, které mi také jednou odejdou.
Už mají věk, kdy se rozhlížejí po světě, možná už mají i své lásky, o kterých mi zatím neříkají. A pak mě jednoho dne postaví před hotovou věc. A to bude bolet víc, než když odejde chlap.
Hana K. (62), Kralupy nad Vltavou