Štěstí v podobě milého muže mě potkalo v době, kdy bych už něco takového ani nečekala. Problémem začala být jeho dcera.

Když jsem potkala Petra, bylo mi padesát pět. On byl o pár let starší, vdovec, tichý, klidný muž, který měl cit pro humor, dobrou kávu a miloval staré francouzské filmy.

Po rozvodu, který mě zanechal bez iluzí, jsem nečekala, že mi ještě někdo vstoupí do života tak přirozeně a laskavě.

Mladá, krásná, sebevědomá

Bylo to pomalé a něžné sbližování dvou zralých duší. Chodili jsme na výstavy, vařili spolu večeře, dívali se na hvězdy z jeho terasy. Byla jsem šťastná. A myslela jsem si, že on taky. Vídali jsme se denně, ale každý jsme měli svůj byt.

Jenže pak se objevila ona. Petrova dcera Jana. Měla jsem radost, že se mě snaží poznat. První setkání bylo příjemné. Donesla víno, smála se, chválila mi šaty.

Jenže už druhý den přišla SMS: „Doufám, že nejste s tátou kvůli jeho penězům. On už měl pár zklamání.“ Zarazilo mě to. Ale mlčela jsem. Postupně začala Jana navštěvovat Petra častěji. Jednou týdně, pak dvakrát.

Dělala nám přepadovky

Když jsem u něj byla já, nečekaně se objevila, prý si jen něco zapomněla. Začala se čím dál častěji tvářit, že mě nevidí. Přede mnou mluvila snad bez ustání o bývalé manželce a o tom, jak to táta tehdy zkazil, protože si vybírá „komplikované ženy“.

Bylo to jedovaté, ale nenápadné. Vždy s úsměvem, vždy tak, aby to znělo nevinně. Petra jsem se zeptala, jestli mu to nepřijde zvláštní. Jen mávl rukou: „To je Jana. Vždycky byla trochu žárlivá.“ Jenže tahle žárlivost byla destruktivní. Začala mu volat denně.

Když jsme plánovali výlet, ona „zrovna potřebovala pomoct“. Když jsme byli na dovolené, obvolávala ho kvůli kočce, kterou měl týden hlídat soused. A Petr? Byl rozpolcený. Rozpačitý, nevěděl co má dělat.

Přišla poslední kapka

Chtěl být se mnou, ale nechtěl ji ztratit. Jednou mi řekl: „Víš, Jana má za sebou složité období. Po rozvodu se jí zhroutil svět. Musím s ní být trpělivý.“ Chápu, že otec miluje svou dceru. Ale bylo mi špatně z toho, že ho ovládá. A že jí to dovoluje.

Jednoho dne jsem k Petrovi přišla bez ohlášení, měla jsem klíč. Chtěla jsem ho překvapit. V obýváku seděla Jana. Podívala se na mě pohledem, který říkal vše. Především to, že tam nemám co dělat! Ona si hrála na domácí paní.

Uvařeno, napečeno, její věci rozházené po celém bytě. A Petr? Ten se topil v rozpacích. „Přijela jen na víkend…“ V tu chvíli mi došlo, že nemám šanci. Že on nikdy nenastaví hranice své dceři. Že si nikdy nevybere mezi dcerou a láskou.

Rozešli jsme se v tichosti. On mi nevyčítal, že odcházím. Já mu nevyčítala, že zůstává. Po roce mi poslal přání k narozeninám. Podepsal ho „Petr a Jana“.

Jitka I. (57), Zlín