Maminka na pověry věřila a kladla mi na srdce, abych žádná varování osudu nepodceňovala. Její předpověď z rozházených fazolí se bohužel naplnila.

Jako dítě školou povinné jsem byla poučena, že když přes cestu někomu přeběhne černá kočka, bude mít smůlu.

Tomu se dalo zabránit tím, že se překříží prostředníček přes ukazováček, nejraději na obou rukou, a takto chráněný člověk může pak bez obav překročit dráhu, kterou kočka proběhla.

A znám i další pověry. Pokud se stane, že člověk zakopne pravou nohou, měl by mít po celý den smůlu. Ale i zde existuje pomoc.

Stačí se s překříženými prsty tohoto člověka lehce dotknout a smůla pomine. Mnoho těchto pověr mi kladla na srdce maminka, ale nevím, zda tím smůlu naopak nepřivolala.

Mezi střepy

Jednoho dne mi do hry, která se zdála neškodná, vstoupila maminka. Všechno začalo tím, že namočila fazole přes noc do vody, jak to obvykle hospodyně dělávají. Zvolila si k tomu džbánek na mléko. Používala jej pravidelně, a nikdy se nic nestalo.

Tentokrát jsme ale našli džbánek ráno puklý a nabobtnalé fazole ležely volně mezi střepy. Bylo mi líto, že se zničil krásný džbánek, matka však z toho byla přímo zděšená: „Je zle. Někdo umře,“ zašeptala.

Tvářila se tak vyděšeně, že mě až mrazilo. Říkala jsem si však, že to bude jen taková stará pověra, jako všechny ostatní, které už jsem tehdy dobře znala.

Zlá znamení

Maminka mi vysvětlila, že puklý džbánek a rozházené fazole je neblahé znamení. Prý takové znamení zažila už v dětství, když zemřela prateta a pak znovu před smrtí pradědečka. U fazolí ale nezůstalo.

O několik dní později začal v noci praskat náš kulatý stůl, kolem kterého jsme sedávali při rodinných oslavách a při nedělním obědě. Zeptala jsem se maminky, zda zná vysvětlení.

Matka – na fazole už jistě zapomněla – opět pravila, že podle starých pověr to znamená smrt někoho v rodině. Stůl praskal ještě několik dalších nocí. Nemohli jsme z toho spát! Až se to stalo!

Jednoho dne jsem se vrátila ze školy a u kulatého stolu jsem uviděla sedět divnou návštěvu. Divnou, protože u stolu seděl muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Byl to tatínkův kolega z práce.

Tento pán mé matce přijel oznámit, že otec měl v práci infarkt a odvezli ho do špitálu. O pár hodiny později zemřel. Zlá znamení se naplnila.

Marně jsem si říkala, že všechno má své logické vysvětlení. Že fazolím bylo v džbánku těsno a dřevěný stůl byl přeschlý, a proto praskal. Nepomáhalo to.

Lituji toho

Když jsem se vdala, od tchyně jsem se naučila další pověru. A sice, že na Vánoce, Nový rok a Velikonoce se nemá nechávat prádlo přes půlnoc na šňůře, protože jinak do roka někdo zemře. Dbala jsem její rady dvacet let.

Až jednou, na Silvestra, snad jsem byla unavená, jsem pro prádlo na lodžii před půlnocí nevyběhla. Mrzí mě to dodnes, poněvadž tři dny nato mi volala sestra, že má pro mě smutnou zprávu: Zemřel nám bratr! Nebylo mu ještě ani padesát.

Nevím, co k tomu dodat. Snad jen to, že sice nic nevím o životě po životě ani o životě před životem, ale věřím na cosi mezi nebem a zemí.

Marie (76), Plzeň