Ten dům jsme obývali přes padesát let. Nikdy bych nevěřila, že se právě v něm skrývá takové tajemství.
Náš rodný dům, ve kterém jsem vyrůstala, jsme měli s bratrem Martinem prolezlý od půdy až po sklepení. Mysleli jsme si, že nemůže existovat nic, co by nás v domě naší maminky mohlo překvapit. Nebyl koutek, nebyla skulinka, kterou bychom neprolezli. Ale jak se ukázalo, přece jenom jsme na něco zapomněli…
Děti měly rády město
Moje děti nepatřily mezi takové nadšence, jako jsme byli my s Martinem. Musím říct, že je pobyt na vsi nebavil, a jakmile začaly rozum brát, snažily se prázdninám mimo město vyhnout. Starý dům si zamilovali až vnuci.
S malým Tomáškem a Matýskem jsem tam jezdila za jejich babičkou často. Říkala jsem si, že aspoň ve svých pravnucích si moje maminka užije radosti a jednou se některý z nich třeba do domečku na okraji vesnice nedaleko německých hranic nastěhuje.
Vnuci byli velcí dobrodruzi
Se svými vnuky jsem se vracela do svého dětství. Byli to kloučci zvídaví a rádi se učili všemu, co jsem jako dítě z vesnice uměla. Učila jsem je na jaře otloukat píšťalku, plést na Velikonoce pomlázku, chytat pstruhy v potoce. Žádného sice neudrželi, ale o zábavu bylo postaráno.
Díra v podlaze
To prkno v podlaze bylo uvolněné vždycky. Už můj tatínek sliboval, že ho spraví, po něm bratr a nakonec i můj manžel. Nikdy se tak ale nestalo. Vždycky se nám pod nohou zhouplo a výhrůžně zapraskalo.
Tak tomu bylo i tehdy, když jsem přijela v létě s oběma vnuky na prázdniny. Nevím, co je to napadlo za podivnou hru, během níž šťourali do škvír v podlaze, ale najednou se prkno uvolnilo a spadlo. V podlaze zela díra.
Věci staré přes padesát let
Kluci se lekli, já vyskočila, že jim vyhubuji. Prkno spadlo do nějakého prostoru, který sice nebyl hluboký, ale dalo se v něm leccos ukrýt. Nikdy jsme o něm nevěděli. Dům jsme získali po válce během osídlení.
Starší Tomáš se hned hrnul, že pod podlahu vleze. Mates ale chtěl taky. Musela jsem najít dvě baterky, aby se o jednu nepoprali. Pak jsem je tam pustila.
I když byli malí, museli lézt po čtyřech, aby se vešli. Nemohla jsem uvěřit svým očím, když mi začali nosit k otvoru věci, které byly tam dole ukryté půl století.
Nečekaně velké bohatství
Museli si je tam schovat původní obyvatelé Němci, kteří doufali, že se jednou vrátí. Našli jsme starožitné servisy, kouzelný hrací strojek, staré hračky ve skvělém stavu, a dokonce i nějaké šperky.
Něco jsme si nechali na památku, něco prodali a za utržené peníze domek opravili. Už to potřeboval jako sůl.
Jaroslava B. (57), severní Čechy