Vstoupila do mého života s takovou lehkostí, až jsem znejistěla, jak jsem bez ní mohla být tak dlouho, a ještě v pohodě.
Dnes vím, že potvory nikdy nepřicházejí s hromy a blesky. Připlíží se potichu, sladce a s úsměvem. A než si uvědomíte, co jsou zač, už vám lezou po zádech a ničí vám život, jako by ho přikryl černý mrak.
Seznámení bylo kouzelné
Helena byla vdova a já taky. Seznámily jsme se na výstavě keramiky, kam mě donutila jít dcera. Prý musím mezi lidi. Stály jsme vedle sebe u vitríny s hrníčky, a obě jsme si současně povzdechly: „Tohle bych si domů nedala.“ Rozesmály jsme se. Slovo dalo slovo.
Po výstavě jsme si šly sednout do kavárny. Vydržely jsme tam spolu tři hodiny v družné zábavě. Smály jsme se, svěřovaly si své životní osudy, sdílely zkušenosti stáří, jako jsou s bolesti kloubů nebo zubů, a další neduhy, co vám otráví život. Probraly jsme naše občas nevděčné děti a trápení s mizernými sousedy.
Najednou se změnila
Od té doby jsme se vídaly pravidelně. Nejprve jednou týdně. Pak obden. Nakonec každý den. Vařily jsme si obědy, vyměňovaly recepty, seděly na balkoně, drbaly. Bylo to krásné. Do chvíle, než jsem pochopila, že Helena není přítelkyně. Začala nevinně.
„Prosím tě, tohle tričko je ti velké. Zmenším ti ho.“ Za dva dny mi přinesla nové. Červené. Nesnáším červenou. „Budeš v něm působit energicky,“ řekla. Pak mi upravila vlasy. Sama, bez svolení. Prý „jen trochu srovnat“.
Skončila jsem s mikádem, které mi připomínalo matku z padesátých let. Když jsem namítla, že se mi to nelíbí, urazila se: „Chtěla jsem ti jen pomoct.“ Pak už si zvykla chodit ke mně bez ohlášení.
Jednou jsem se sprchovala, když mi vlezla bez klepání do baráku a přišla si „jen pro šálu, kterou si u mě zapomněla“. Šálu, kterou jsem na ní nikdy ani neviděla. Podle mě to byla jen smyšlenka.
Ukradla mi život
Jindy zase, zatímco jsem si šla před dům pro balíček ke kurýrovi, začala stěhovat nábytek v mém obýváku. „Měla jsem ti najednou pocit, že to chce nový proud energie,“ pronesla jako nějaký feng-šuej guru. Ztratila jsem orientaci ve vlastním bytě.
Největší problém ale byl, že uměla být stále okouzlující. Ostatní si ji zamilovali. Moje dcera ji nazývala „teta Helenka“. Sousedi jí říkali „ta milá paní s dorty“. Pekla výborně.
A sypala ze své velké kabely dárky, jako zavařeniny, masti, šátky, na všechny strany. Jenže vše mělo háček. Výměnou chtěla pozornost. Absolutní. Pokud jsem náhodou měla jiný program, byla zklamaná. Když jsem jí nezvedla telefon, přišla. Sama si uvařila čaj a čekala, až jí věnuji čas.
A pak přišla ta rána
Dcera mi jednoho dne zavolala, že u ní byla Helena. „Jen tak, náhodou,“ prý. Nabízela se, že bude vodit vnučku na kroužky. Přinesla prý svůj oblíbený koláč a hned se začala vemlouvat vnučce Janičce. Dcera stále nechápala, čemu vděčí za její nečekanou návštěvu.
Mluvila o tom, jak často mě navštěvuje, jak moc mě má ráda a jak se o mě bojí. A tak se jí dcera rovnou zeptala: „O co vám, Helenko, vlastně jde?“ A má kamarádka spustila, že už si prý věci nepamatuju.
Že bloudím myšlenkami. Že se možná něco děje. „Nebylo by dobré ji víc kontrolovat?“ Tak to doslova řekla. Dcera to zopakovala slovo od slova. Sedla jsem si na postel a chtělo se mi brečet.
S dcerou jsme vše probraly a hned, jak odešla, jsem šla Heleně zavolat. Když jsem jí velmi důrazně řekla, že tohle přehnala, roztřásla se. „Chtěla jsem tě jen chránit.“
Bylo mi zle z toho podrazu
Vzápětí ale, jako mávnutím kouzelného proutku, přišel zvrat a ona na mě nepříčetěně začala řvát: „Jsi nevděčná. Dala jsem ti všechno. Dny, energii, přátelství!“ Rázem byla jako někdo jiný.
Protože jsme si vždy volaly online videohovorem, měla jsem možnost na vlastní oči vidět tu proměnu, i fyzickou. Oči jí ztvrdly. Z obličeje zmizela tvář pečující ženy.
Před sebou jsem najednou uviděla zhrzenou manipulátorku, zklamanou, že její loutka se vzepřela a je najednou neovladatelná.
Ukončila jsem to
Hovor jsem ihned ukončila. Ale za dva dny jsem našla u dveří krabici s koláčem a dopisem. Bylo v něm osm stránek. Litovala, nadávala, obviňovala, omlouvala se, znovu nadávala. Vše najednou. Roztrhala jsem ho. Ale pak přišly esemesky. Dlouhé. Zmatené. Vyčítavé.
Její volání jsem tvrdošíjně nebrala. Trvalo mi dva měsíce, než jsem se nadechla. Jako bych se vyprostila ze sítě. Přátelství se změnilo v dusivou past. A já byla hrdá, že jsem se z ní dostala. Dnes už vím, že někdy největší potvora není ta, co na vás křičí.
Ale ta, co vás obejme, když to nejmíň čekáte, nepustí vás a pak začne pomalu své objetí stupňovat, že nemůžete už ani dýchat. V tu chvíli vás má ve své moci a z toho žije, zatímco vy pomalu umíráte.
Denisa T. (68), Frýdek-Místek