Jako mladá holka jsem byla výbornou plavkyní. S rodinou a věkem jsem se ale vzdala všech svých snů. Už jsem si myslela, že se staré časy nevrátí.
Manžel měl dobře nastartovanou kariéru, když jsme se brali, a tak to bylo na mně, abych se postarala o rodinu. Sama jsem se tehdy kvůli tomu musela vzdát svých svých plánů. Byla jsem skvělá ve sportu, zejména plavání mi šlo.
Kdybych se mu bývala věnovala, možná bych to dotáhla daleko. Kdoví? Je mnoho takových žen, jako jsem já, které promarnily své příležitosti kvůli dětem a rodině. Nikdy jsem toho ale nelitovala. Jen jsem si občas nostalgicky zavzpomínala.
Když jsem o tom ale začala vyprávět, manžel se mi smál, a syn i dcera mi řekli: „Nojo, mami, to už známe!“ Třetí dítě se nám s manželem narodilo s velkým odstupem, už mi bylo přes čtyřicet. Bylo to neplánované, ale dítě jsme si nechali. Naštěstí!
Je po mně!
Malý Ondra chodil do první třídy, když nastala chvíle povinného plavání. Učitelka mě vítala před školou s očima navrch hlavy, že ten můj kluk je vysloveně talent na plavání. Že bych s tím měla něco dělat. Cítila jsem tu chválu jako balzám na duši.
Měla jsem chuť hrdě zvolat: „To má po mně!“ Už cestou domů jsem se rozhodla, že Ondra bude plavat − a já budu chodit s ním na tréninky! Syn nadšeně souhlasil. A jak šel čas šel, jednoho dne jsem neodolala, vzala si plavky a skočila do bazénu po hlavě. Jako při startu.
Ryba ve vodě
Plavala jsem pod vodou a cítila ten příliv energie, najednou se ve mně probudila dávná síla − byla jsem zase ryba ve vodě. Když jsem se vynořila, slyšela jsem kolem sebe potlesk. „To bylo fakt dobrý!“ pochválil mě synův trenér.
„Je jasné, po kom ten talent má!“ Cítila jsem se tak šťastná, hned jsem se ho zeptala, jestli by mě také netrénoval. Na závody už to nebude, ale pro můj dobrý pocit to bude v mém věku znamenat daleko víc, než kdybych vyhrála zlato.
A tak mě malý syn zase vrátil do života, často si večer před spaním říkám, že je život fajn a že se cítím ve svém věku líp než před dvaceti lety, když jsem neplavala.
Dita (62), Brno
