Pouliční lampa se rozblikala a já uslyšela kroky. Krásná dívka mě sledovala až ke mně domů. V knize o pražských strašidlech jsem se dočetla, co mohla být zač…

Pamatuji si na první dny, kdy jsem se do pražského Podskalí přistěhovala. Hned jsem si tu magickou část Prahy prošla a zajímala se o historii tohoto místa. Je to nejstarší část našeho hlavního města.

Podle starých legend a pražských pověstí se právě tady, pod Vyšehradem, zjevovaly rusalky nejen z Vltavy, ale také z potoka Botiče. Zejména ta botičská byla prý krásná, uměla poplést mužům hlavu, ale nebylo radno si s ní cokoli začít.

Povídačky

Prý zlákala muže do Vltavy, kde byly víry, jiní kronikáři zase tvrdili, že krásné dívce stačil měšec dukátů, aby zmámené muže propustila. Ovšem ta nejkrutější pověst ze všech tvrdila, že bledá dívka s oblibou vysávala lidem oči.

Inu, kdoví, která z těch starých povídaček je pravdivá… Podstatné je, že ještě po sametové revoluci byla na stěně jedné z místních hospod taková rusalka z Podskalí namalovaná.

A byli i místní, kteří se dušovali, že jsou z rodu vorařů, kteří zde tahali z Vltavy klády, a jejich dědeček podskalskou rusalku viděl na vlastní oči. Krásnou malbu v podskalské hospůdce už bohužel přemalovali a je tam teď nějaká pizzerie.

Stín mě provázel nocí

Jak to ale měly rusalky se ženami, to jsem se nikde nedočetla. Jednu jsem ale možná kdysi opravdu potkala. Seděli jsme tehdy s partou v jedné z místních hospod, blížila se druhá hodina ranní, když se podařilo obsluze nás z podniku vypudit.

Zatímco se všichni vydali směrem na nábřeží, kde byla zastávka nočních tramvají, já se vydala sama labyrintem podskalských uliček, ve kterých už se povalovala mlha, k domovu. Mlha rychle houstla.

V jednu chvíli jsem se zastavila a zírala na pouliční lampu, která nepřirozeně blikala. Bylo to strašidelné. V tu chvíli naprostého ticha se mi zdálo, že slyším za sebou lehké kroky. Někdo šel za mnou.

Upírala jsem zrak do mlhy, až se mi zdálo, že vidím obrysy ženské postavy. Zastavila se taky. „Haló, kdo je tam?“ vykřikla jsem do noci. Postava se nehýbala. S tísnivým pocitem jsem se obrátila a rychlým krokem mířila domů.

V tu chvíli jsem ale uslyšela ty kroky zase. Někdo šel se mnou. Přidala jsem do kroku. Kroky za mnou zrychlily. Zastavila jsem se prudce u dveří svého domu a rvala klíč do zámku, abych už byla v bezpečí.

V tu chvíli z mlhy blízko mě vyplula bledá dívka a měla velké, hluboké oči. Dívaly se na mě smutně.

Zvonila na mě

Já byla tak vyděšená, že jsem vběhla do domu a zamkla za sebou. Až v bytě jsem si oddychla. Do rána jsem ale nespala. Celou noc mi kdosi zvonil na zvonek. A nejen mně. U vedlejšího bytu se otevřelo okno a slyšela jsem souseda křičet:

„Kdo to pořád zvoní!“ Opatrně jsem vykoukla. „Kdo to je?“ zeptala jsem se. Soused prohodil, že nikoho neviděl… Od té doby musím na tu dívku myslet. Co byla zač a co po mně asi chtěla. Ten její smutný pohled stále vidím před sebou.

Renata (64), Praha