U našeho domu byla stará vrata s různými ornamenty. Mezi nimi kraloval tento velký pták. V noci létal na okno a sledoval nás.

Když naši rodiče tu vilu s velkou zahradou kupovali, hned jsem si té zvláštní ozdoby na vratech všimla. Byl to havran. Tajemné a pro někoho ponuré zvíře. Babička se okamžitě pokřižovala, když ho uviděla. Moji rodiče tomu ale nepřikládali žádnou váhu.

Budil v nás strach

Já a moje sestra Martina jsme ale měly z havrana strach. Večer jsme si o něm často v pokojíku před spaním vyprávěly strašidelné příběhy a vždycky to sklouzlo k tomu, že nás děsí.

Obě jsme se na něj dívaly, když jsme odemykaly bránu, s velkým respektem a bázní, že najednou ožije a vlétne nám svými pařáty do obličeje a pořádně nás zřídí.

Seděl za oknem

Jak šel ale čas a my se dostaly do puberty, začaly jsme si z něho se sestrou dělat legraci. Jednou jsme se smály tak, až jsme brečely. Bylo jedenáct v noci a nám se stále ještě nechtělo spát. Druhý den byla neděle, nemuselo se vstávat do školy.

A najednou sestra vykřikla a ukázala na okno. Za sklem seděl velký havran a díval se na nás. „To není ten náš!“ utěšovala jsem sestru. „Tenhle je větší. Je to náhoda, že nám přilétl na parapet.“

Děsivé noční můry

Havran se na nás díval dlouho a upřeně. Otevřela jsem okno a odehnala ho. Než jsme ale ulehly do postele, seděl na okně zase. Díval se na nás, jak usínáme, a díky němu jsme pak měly nejspíš obě děsivé noční můry. Druhý den nám za světla otrnulo a dělaly jsme si z ptáka šprýmy zase.

U brány jsme ho odprosily

Když jsme se večer uložily ke spánku, tentokráte mnohem dříve, už jsem téměř usínala, když se ozval za oknem šramot. Otevřela jsem oči a nestačila jsem se divit. Přistál tam velký černý pták. Byla jsem ráda, že sestra už spí.

Po chvíli jsem vstala a šla na záchod. Když jsem procházela kolem ložnice rodičů, uslyšela jsem najednou otce, jak říká: „Představ si, že nám někdo toho havrana na bráně ukradl. Není tam.“ Otec se vracel domů z práce za tmy. Nemohla jsem z toho usnout.

Havran seděl na svém místě a zíral přímo na naše postele. Opět jsme se sestrou měly strašné sny. „Vždyť tam ten havran je,“ povídá maminka druhý den ráno tátovi. Ten jen kroutil hlavou, jak je to možné. Dušoval se, že večer tam rozhodně nebyl.

My se sestrou jsme věděly, že v noci ožil a postaral se nám o noční můry za to, že se mu smějeme. Obě jsme ho u brány odprosily. Od té doby se na našem okně už nikdy neukázal a my s Martinou měly zase klidné spaní.

Alena V. (61), Teplice