Zdraví mě zradilo a já už byla bezradná a zoufalá. A pak mě náhle napadlo jít do kostela a požádat o pomoc vyšší síly.

Trápily mě zdravotní problémy a já nedoufala, že se jich někdy zbavím. Operace mi nepomohla a já nevěděla, jak potíže řešit. Už mi mnoho jiných možností nezbývalo.

Zázrak mi pomohl z bezvýchodné situace

Smiřovala jsem se se svým osudem, a pak se přece jenom něco stalo. Něco neuvěřitelného. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi dostane pomoci od nadpřirozených sil. A přece se tak stalo. Z bezvýchodné situace mi pomohl zázrak!

Nic mě netrápilo

Do pětapadesáti let jsem byla zdravou a spokojenou ženou. Hodně jsem sportovala, byla jsem společenská, netrápily mě žádné problémy. Byla jsem realistkou, a když jsem se občas s kamarádkami bavila o vyšších tajemných silách, tvářila jsem se spíš pobaveně.

Nemyslela jsem si, že něco mezi nebem a zemí existuje. Potom se můj život po zdravotní stránce změnil. Začala jsem mít velké bolesti nohou. Zaskočilo mě to. Najednou jsem nemohla dělat věci jako dříve.

Síly mi najednou ubývaly

Od lékařů jsem se dozvěděla, že by mi mohla pomoci operace. Váhala jsem, zda ji mám riskovat, ale bolesti spíše nabíraly na síle, a tak jsem se rozhodla, že ji podstoupím. Pomohlo to ale jen na půl roku, pak se vše vrátilo do toho nepříjemného stavu.

Chůze mi dělala potíže

Tehdy už jsem pochopila, že změny v mém životě jsou patrně nezvratné a já se budu muset mnoha věcí vzdát. Stáří na mě začalo doléhat s plnou silou. Chůze mi dělala velké problémy. Musela jsem si brát na procházky hůl a připadalo mi to ponižující.

Zkoušela jsem si představit, jaké to bude například za deset let, a vůbec se mi to nelíbilo. Viděla jsem totiž sebe samu na invalidním vozíčku.

Obětovala jsem svůj koníček

Do práce jsem dál chodila, ale tak trochu jsem záviděla kolegyním v mém věku, které chodily normálně. Já jsem se například musela vzdát své oblíbené turistiky.

Nemohla jsem na ostatních žádat, aby na mě brali při výletech a túrách ohledy, a sama jsem se neodvažovala nikam vydat.

Manžel mi se vším pomáhal

Manžel mi – tak jako ostatně celý život – se vším pomáhal, dokonce i vařil. Těch bolestí mě ale zbavit nemohl. A nebylo v jeho silách nahradit mi sebevědomí z minulosti, ani mě uklidnit před obavami z toho, co možná za pár let přijde.

Další operaci jsem odmítala

Snažila jsem se přes léto být co nejčastěji venku, ale bylo to občas utrpení. Málokdy jsem došla tam, kam jsem dojít chtěla, a domů jsem se vracela šíleně unavená. Měla jsem z toho čím dál větší strach.

V duchu jsem si kreslila nejhorší možné scénáře, třeba že zůstanu nakonec odkázaná na invalidní vozík. Dostávala jsem prášky proti bolesti, ale zabíraly jen částečně.

Další operace, kterou mi lékaři doporučovali, jsem se obávala, protože jsem už nevěřila, že by mi mohla pomoci.

Okamžitý nápad

Jednoho dne jsem čekala v parku nedaleko kostela na kamarádku. Ta mi poslala textovou zprávu, že se nejméně o půl hodiny opozdí. Ani nevím jak, ale napadlo mě zajít do kostela a poprosit nějaké anděly, aby se nade mnou slitovali.

Nikdy jsem nebyla věřící a nemodlila jsem se. Tentokrát jsem ale byla rozhodnutá to udělat.

Prosila jsem o pomoc

Vešla jsem pomalu do kostela a rozhlédla se kolem sebe. Uklidnilo mě, že uvnitř nikdo nebyl. Asi bych se trochu ostýchala před cizími lidmi. Posadila jsem se na kostelní lavici a zavřela oči.

V duchu jsem si představovala, že se spojuji s nějakým univerzálním dobrem, které lidem pomáhá, ať už má jakékoliv jméno. Prosila jsem o pomoc, abych se mohla pohybovat tak, jako předtím.

Kostel prozářilo světlo

V jednu chvíli se mi zdálo, že mnou projel nějaký blesk, zatmělo se mi před očima, a když jsem je otevřela, kostel byl na pár vteřin prozářený světlem. Vstala jsem a vracela se do parku.

Další den ráno jsem se probudila s obvyklým strachem, jak se postavím na nohy. S překvapením jsem ale zjistila, že se cítím tak dobře, jako už dlouho předtím ne. Téměř všechna bolest, která mě takovou dobu trápila, byla pryč.

Nemohla jsem tomu uvěřit, jenže to skutečně byla pravda. Dala jsem si ten zázrak do souvislosti se včerejší modlitbou v kostele. A věřila jsem, že mě opravdu dobré síly vyslyšely a pomohly mi.

Moje tajemství

V dalších dnech jsem pak podvědomě cítila obavy, že se bolest vrátí. Cítila jsem ji ale pouze občas, když jsem se příliš unavila, proto jsem se musela více hlídat, abych své tělo nepřetěžovala.

Moji blízcí to nechápali, považovali to za zázrak, ale měli radost společně se mnou. Já jsem o své návštěvě kostela nikomu neřekla, píši to až nyní, po letech. Třeba to bude inspirace pro nějakou čtenářku s podobnými problémy.

Petra F. (63), Olomouc