Do našeho kolektivu přišla nová posila. Byla neschopná, a ještě k tomu nafoukaná. Všichni nad ní zlomili hůl, mně jí ale začalo být líto.

Když vstoupila Markéta do dveří, všem se zatajil dech. Už od pohledu bylo vidět, že to s ní nebude lehké. Nosánek měla nahoru, a jak dosedla k pracovnímu stolu, začala bubnovat dlouhými nehty do klávesnice.

Pak si pustila z mobilu hudbu. Když ji kolegyně upozornila, že potřebujeme na práci klid, vzdychala tak hlasitě, že hudba byla lepší varianta.

Hysterka

Ten den se každé z nás několikrát zeptala na naprosto triviální věci, které by měla znát. Žádný učený z nebe nespadl, říkala jsem si. Jenže vděku jsme se za své rady nedočkaly. Ani nepoděkovala.

Když nás po týdnu přestala atakovat dotazy, radovaly jsme se, že konečně dohnala své mezery. Jenže tak naivní jsme byly jen do konce měsíce. Výsledky práce, které odevzdala, málem přivodily našemu šéfovi infarkt. Vrazil do dveří celý rudý a začal na ni řvát.

Efekt to mělo takový, že se Markéta svalila na židli a začala zajíkavě brečet. Neschopná – a hysterka k tomu, říkala jsem si. Ale pak mě to napadlo. Ta holka je možná jen hrozně nešťastná!

Tak vděčná

Jakmile vyrazily kolegyně na oběd, vymluvila jsem se, že mám schůzku. Místo toho jsem si sedla vedle naší hvězdy, chytla ji za ruku a řekla, ať si z toho nic nedělá, že já byla první měsíc v práci mnohem horší. I když to pravda nebyla.

Jestli chce, tak se můžeme večer sejít u mě doma a já jí pomůžu práci opravit. Kdyby mě slyšel nějaký psycholog, určitě by mě pochválil. Večer opravdu přišla a byla mi tak vděčná, že jí pomáhám, až mě to dojalo. Bylo to přesně, jak jsem si myslela.

Byla to nešťastná holka, kterou neměl nikdo rád. A svým přístupem si svou pozici rozhodně nelepšila. Dnes už u nás pracuje dvanáct let a stala se z ní docela fajn holka.

Libuše (60), Třeboň